9. srpna 2005
Odjezd
Tak je to pravda, jedeme no Norska. Cítím, že jsem právě splnil svého soukromého bobříka odvahy - nemám skoro žádné peníze a moje další existence závisí na tom, jestli se mě podaří prodat alkohol, co si vezu s sebou. Podlehl jsem propagandě organizátora celého výletu - Kachny - a sázím na informaci, že cena za celou akci nepřesáhne 3000,- kč a že ze zmíněných peněz se mě vrátí přibližně dvě třetiny zpátky právě nelegálním prodejem chlastu Norům, kteří nám za něj, cituji: Utrhají ruce". I přesto se těším, Norsko mě láká, prý je tam hezká krajina a příjemní lidé. A vodopády. Ty já rád, tuze rád, skoro stejně rád jako tunely, těch je tam prý taky dost, dokonce jeden, co je nejdelší v celé ohromné Evropě. Jsou tu sice drobné náznaky, které mě varují, abych to neviděl všechno tak optimisticky, ale já si jich nevšímám, vždyť co by se mohl pokazit? Auto máme, dokonce dvě, jídla jsem nakoupil velkou spoustu, jedou se mnou samí časem prověření, rozumní lidé, ti které neznám jsou v menšině, počasí má být pěkné až parné...
Sešli jsme se v Touškově v odpoledních hodinách. Někdo přijel autobusem, někdo autem, někdo na motorce. Konkrétně Zabi, nikdo jiný z nás motorku nemá. Zabi ano, tahá ji všude, má k ní pravděpodobně silnou citovou vazbu. Nicméně Zabiho přijela vyprovodit Lucka, na mě se Andrejka vykašlala.
První špatná zpráva zněla: nejedou Klára a Jana. Klára se prý rozešla s Hrnečkem a protože nikdy nedisponovala zvláštní, nebo alespoň průměrnou inteligencí, trucuje. Jana má horečky. Další špatné zprávy na sebe nenechaly dlouho čekat: Kachna vychyluje a na všechny křičí, že každý si může naložit jen 20 kilogramů, což je v přímém rozporu s tím co říkal předtím, totiž že do dodávky se toho vejde tolik, že si každý může vzít co chce. Zřejmě se inspiroval u Českých aerolinií. V praxi to znamená, že náklady na jednoho účastníka expedice se zdvihly cca. o 500,- kč.
Druhá špatná zpráva byla ještě horší, a to i přesto, že nám byla známa již několik dní - zdražili nám benzín. Ne o trochu, ale o dost a nejen nám, ale všude na světě. Mohla za to nějaká Katrina, nebo tak nějak. Převedeno opět do praxe, s přihlédnutím na množství kilometrů, které nás čeká ujet to znamená, že předpokládané náklady na jednoho člověka už nejsou 3000,- kč, ani 3500,- kč, ale přinejmenším 4000,- kč. Ve světle tohoto faktu a s myšlenkou, že se se mnou nikdo neloučí a po návratu nemám na nájem se u mě projevují první příznaky deprese.
Do zcela chaotického nakládání věcí kibicuje starej Kachna, který nejenže jako psychopat vypadá, on se tak trochu i chová. Za měsíc nám o tom podá i přesvědčivý důkaz, ale to bych předbíhal. Přesouváme se k Davidovi na dvůr, kde vzniká jedna z prvních hádek naší výpravy - dá se s mercedesem na dvoře otočit, nebo nedá? Kupodivu dalo, David opět prokázal svoje řidičské kvality. Protože máme ještě čas, jdeme se Zabim a Luckou do hospody na pivo. Ještě předtím se ale ujišťuju, že na žádním stromě není ovoce, konkrétně hrušky. Jsou, doufám, že Zabiho zase nenapadne fláknout mě jednou z nich do hlavy ze dvou metrů jako posledně.
Vyjíždíme. Po mnoha průtazích skutečně vyjíždíme. Je nás sice v automobilu o jednoho víc, než dovolují předpisy, ale je to jenom dočasné, v Chebu čaká Davidův spolužák Michal, který obětavě bere svoji Fabii, abychom se všichni vešli. Je to skoro zbytečné, protože díky neúčasti lehce dementní Kláry a nemocné Jany ve Fabii pojedou jen dva lidé. Ale to Michal ještě netuší a my míříme nocí konstantní rychlostí na Cheb a libujeme si, jak je nám spolu dobře. Nicméně, protože už uplynula nějaká doba od špatné zprávy číslo 2, dostavuje se analogicky špatná zpráva číslo 3 - odchází nám část techniky. Upska, kterou měl na starosti David ruší reproduktory, takže i když máme kKchnova dvd se spoustou hudby, je nemožné si cokoliv pustit. Také odpadá notebook - vydrží zapnutý jen zhruba 15 minut. To nastoluje otázku, jak budeme zálohovat všechny naše fotografie. Digitální vybavení je moc fajn, ale bez elektriky je vám celkem na hovno.
Cheb. Michal je menší postavy a neuvěřitelně přátelského vzevření, jsem rád, že hned na první pohled nepůsobí jako nějaký nepříjemný blbec. Do Fabie se stěhuje Mary s Martinou, dnes už se můžu domýšlet, že chtěli mít pokoj od Kachny, protože už během prvních dvou hodin cesty Kachna drží svůj standard a všem všechno organizuje. My jsme celkem zvyklí, ale Pešíci ho zřejmě dlouho neviděli. Zabi ještě na poslední chvíli kupuje v místním non-stopu lahev vodky. Není zřejmé, jestli na kšeft s Nory, nebo aby ji mohl ve chvílích krize vychlastat. Za pár dnů se ukázalo, že proto, aby ji mohl vychlastat. Měl jsem si taky jednu koupit. Teď už opravdu vyjíždíme, přes hranice do Německa a pak po dálnicích směrem na Rostock. Mercedes se nedokáže dostat řes rychlost 80 km/h, jen zcela vyjímečně, pokud je dálnice z prudkého kopce, se vyšponuje k vražednému tempu 100 a místy i 110 km/h. Řídí David. Fabia se drží za námi, ale někdy k ránu, když máme pauzu na parkovišti uvádíme do praxe metodu styčných bodů - Fabia jede napřed a počká na nás někde u benzínky. Kupodivu, když jsme na styčné čerpačce, jsme tu první. Fabia špatně odbočila a podnikla okružní jízdu kolem poloviny Berlína, než si svůj omyl uvědomila.
2. den
10. srpna 2005
Německem, Dánskem, Švédskem
Stále na cestě. Chvilku jsem vzal řízení dodávky - začali jsme jí říkat Cihla, protože jakmile dosáhne své tradiční rychlosti 60 km/h, řítí se zcela nekontrolovatelně vpřed. Osazenstvo se pomalu začíná probouzet, David si jde lehnout, řízení bere Hrneček. Na můj přímý dotaz odpovídá, že tuhle přezdívku nesnáší a dává přednost oslovení Honza. Konečně vím, jak se jmenuje. Představuju se mu jako Karel, ale trvám na přezdívce Denny. Na benzínce před Rostokem konečně delší pauza, je třeba koupit lístky na trajekty. Kachna začíná dělat že nic, že tam ani není. To, že neumí anlicky, ani jinou cizí řeč je o něm dostatečně známe.
V Rostocku zasahuje do navigace Zabi a jen díky němu jedeme přímou cestou rovnou k trajektu. Je veliký, já jsem autem do žádného trajektu ještě nevjížděl, takže se na to dost těším. No, upřímně řečeno, myslel jsem si původně, že Rostock je už někde v Dánsku nebo v Norsku, takže se za své zeměpisné vakuum celkem stydím. Ale fakt je, že Rostock zní spíš polsky, než německy. Na trajektu je mě tradičně špatně od žaludku, takže cestu moc nevnímám, zalezl jsem si pěkně do kouta a lehnul si na koberec. Opovržlivé pohledy kolemjdoucích kultivovaných skandinávců jsem ignoroval a jen tiše úpěl. Ke konci cesty, když už jsme se blížili k dánskému Getzeru, začala se celá výprava kolem mě shlukovat. Máša přišla celá mokrá, prý ji ohodila vlna. Nechápu jak, byli jsme ve čtvrém patře a moře bylo úplně klidné.
V Getzeru jsme se vylodili a vydali se na dlouhou cestu přes dánský ostrov, vstříct druhému trajektu v Helsingeru. Zkoušel jsem chvíli řídit, ale na první křižovatce jsem špatně odbočil a pak následným otáčením do protisměru způsobil malou dopravní kolizi, takže jsem Cihlu zase rád nechal Davidovi. Jediná zastávka v Dánsku byla na malém ostrůvku. Zní to divně, ale je to tak. my jsme skutečně jeli přes ostrov, dlouhý cca. 200 km, ale ten byl ještě rozdělený fjordem na dvě části. A uprostřed fjordu byl malinkatej ostrůvek. Takže už je to jasný? Fajn, tak popojedem. Vystoupili jsme a někteří z nás šli fotit oba mocné mosty. Počasí bylo vyloženě hnusný, pršelo, foukalo a zima byla k nevydržení. Michal z nějakého důvodu zblednul. Proč, to jsme pochopili až v národním parku Rondane, ale k tomu až později, až na to dojde řada. Každopádně, dojeli jsme do Helsingeru a zase se nalodili na trajekt. Dánové naštěstí taky měli dálnici, takže cesta celkem utekla, nicméně už se pomalu začínají projevovat první příznaky ponorky z dlouhého času stráveného v autě. Krtek nás na trajektu zásobuje velkým nožstvím faktografických údajů, je nějak podezřele chytrej. Takže víme, že ta stavba vlevo je Hamletův hrad, kolik náš trajekt asi jede, jak ve Švédsku narůstá hrubý národní produkt a spoustu dalších užitečných věcí.
Mě osobně s tím už po chvíli leze pěkně na nervy. Od toho, abychom se něco dozvěděli tady máme Zabiho. Když už o Zabim mluvím, vypadá to, že se s ním budu na naší výpravě přátelit asi nejvíc, je tu taky sám a zatím vypadá nejvíc příčetně. Kachna neustále něco o něčem mele a čeká, kdo s ním nebude souhlasit, David se s ním občas pohádá, Máša většinou mlčí, nebo se taky s Kachnou hádá, Pešící a Michal jsou ve Fabii, o Honzovi (Hrneček) ještě nevím, co si myslet, Krtek si furt něco čte nebo chrlí fakta a Janička tu svou pusu nezavře a nezavře. Někdo má potřebu hodně mluvit, Janička má potřebu kecat furt a na konci každé věty vyslovit otazník, i pokud se jedná o větu oznamovací. Jakoby se dožadovala všeobecného souhlasu s tím, co řekla. Zabi oproti tomu hovoří rozumně a vtipně a většinou s ním souhlasím. Je to skvělé, že alespoň někdo je tu kromě mě příčetný.
Švédsko. Z okýnka Cihly to vypadá úplně stejně jako dánsko. Hned v prvním městě, tedy v přístavním Helsinborgu (nezaměňovat s dánským Helsingerem) lehké bloudění, ale protože jsme zabloudili k benzínce, nabrali jsme alespoň vodu do pet láhví. Následuje dlouhá cesta na sever, k večeru chceme najít tábořiště. Krtek dostává novou přezdívku - Olaf. V běžné krajině se sice zdá, že ve Švédsku nějsou žádní lidé, ale když projíždíme městečka, vypadají všichni jako Krtek - usměvaví blonďáci. Stavíme u větrného mlýna, všichni ho tuze obdivují, mě to prudí, v Holandsku jsem jich už viděl celkem dost.
Nocleh jsme ustanovili nakonec u jakéhosi jezera nebo řeky, nedalo se to poznat, ale bylo tam moc krásně. Kachna sice neustále držkoval, nejdřív to bylo moc pod stromama, pak zase moc u silnice, ale protože jsme si všichni začali stavět stany, měl smůlu. Nad vodní hladinou se romanticky vznášela mlha, sem tam zakvákala žába tuří, k večeři jsem si dal buřtíky na cibuli a s octem, dvojité kapučíno... zásob bylo jetě dost, takže jsem si mohl pořádně dopřát, za pár dní už to nepůjde. S krtkem jsme uzavřeli stanovací pakt a to především proto, že krtek disponoval stanem a já plachtou. Krtkův stan byl vypůjčený od jeho bratra a ten jej prý pořídil s ohromnou slevou v akci někde v Tescu. Večer jsme rozdělali oheň, opekli jsme si zbývající buřty a Zabi dal do placu (prodal nám) nějaká piva. Učinil tak pod Kachnovým nátlakem. Dnes mě není ani v nejmenším jasné, proč měl Kachna vždy takový vliv. Asi že vždycky nejvíc křičel. Brnkal jsem chvíli na kytaru, ale po několika písních jsem byl znechucen přístupem posluchačů - Kachna se hádal s Davidem, pravděpodobně o daňovém systému v západním Zimbabwe, Janička tradičně nahlas žvatlala všechny svoje myšlenky a Zabi furt otravoval, že nechce poslouchat nic melancholického.
Když se zcela setmělo, strhla se brutální hádka. Kdysi jsem neprozřetelně Kachnovi prozradil, že Zabi dostává apanáž a on to právě v tomto okamžiku vytáhl a podrobil Zabiho a Lucky hospodaření kritice. Uznal jsem za vhodné se Zabiho zastat, protože se mě silně dotklo, že se Kachna, který bydlí u rodičů, střídavě mu pere, vaří, uklízí a šatí ho maminka, sestra Janička a dvě babičky, naváží do Zabiho s Luckou, kteří bydlí sami a sami si také vydělávají peníze a vykonávají všechny domácí práce. Mé přesvědčení neúčastnit se dalších hádek ale vzalo za své ihned potom, co Kachna prohlásil, že Kameňák je výborný film a Mary že nerozumí umění. Spát jsme šli za ponurého mlčení. Dokonce se nevedli ani tradiční kecy o hrombesu.
Tohle si zapsal do deníčku Zabi:
Hledání noclehu
Všichni jsou nějak zmatení, velká nedorozumění nad mapou, každý chce jinam, na pokraji kolektivní krize nás zachrání Martina a Mary a za pomoci jednoho místního blonďáka nás dovedou na zajímavý plácek, malá hádka, že Kachnoklan chce mermomoco spát o 50 m vedle, pak se vše uklidnilo.
Hodnocení:
(pozn,: Zabi si značí do deníčku události podobným stylem jako Modrý život - kachna je špatně, Zabík je dobře, maximum je pět od každého. Když dá něčemu pět kachen, s nikým pak nekomunikuje a tiše se opíjí v ústraní)
Místo na spaní
Kdesi ve Švédských lesích za Helsinborgem u jezera (nebo řeky?), travnatý plácek, trochu odpadků, trochu hoven (česká klasika) ale hlavně: oheň (náš jediný ve skandinávii)
Hodnocení:
Večeře
Peču buřty, na ohýnku, k tomu spousta hořčice, cibule a piva, paráda, příštích 14 dní budu na tuto večeři nostalgicky vzpomínat.
Hodnocení:
Nálada
Kdosi (kdo asi) přišel s názorem, že nás zítra na norských hranicích musí zákonitě zatknout a postřílet za množství převáženého alkoholu a že by se aspoň část měla zkonzumovat. Tou částí měly být moje osobní soukromé osobní zásoby piva které mi měly umožnit přežití na dalekém severu. Marně jsem je bránil, nakonec jsem pod tlakem a slibem budoucí satisfakce (ke které nikdy nedošlo) rozpustil do kolektivu a do sebe 9 ks plechovek, takže mi jich na dalších 14 dní zbylo jen 15 což byla naprostá krize. Člověk by čekal že po alkoholu se všeobecná nálada zvedne. Bohužel jednu plechovku rozpustil v sobě i Kachna. Posilněn mým pivem a mým buřtem, začal nechutně rozebírat mé finance, můj vztah, můj sex až se mi z toho udělalo smutno, že se mi musel zastat i Denny, což bylo naprosto neobvyklé. Když mě podnapilý Kachna nechal, udělal nám přednášku o vkusu a kýči, v které vysvětloval proč Kameňák 3 je kvalitním českým filmem, bylo nám smutno všem tak jsme šli spát.
Hodnocení:
Počasí
celou cestu až doposud je ošklivě zataženo, obloha ocel a šeď, fuj, teď začalo i poprchávat, šla z toho depka, výhledy na hezkou dovolenou vůbec nebyly růžové. ráno to ale mě a denníka neodradilo vlézt do toho místního jezera a nechat si tam k všeobecnému pobavení scvrknout pindíky. kdyby ostatní věděli, že za pár dní to budou dělat taky, tak by se tak nesmáli.
Hodnocení:
3. den
11. srpna 2005
Traverz do Norska, průjezd Oslem
Probuzení bylo drsné, hustý déšt se snášel na naše stany a speciálně Krtkův stan ho vesele pouštěl dovnitř. Stan byl zřejmě určený jen k tomu, aby symbolicky oddělil "uvnitř" a "venku". Tropiko bylo mokré, stan byl mokrý, Krtek byl mokrý, já ne, spacák to vydržel. Když na chvilku přestalo pršet, nastalo mocné balení a snídání. Tady se poprvé, i když tentokrát jen v malé míře, začal rozvíjet fenomén tzv. kachnožrádla. Kachnožrádlo spočívá v tom, že se touškovský klan musí najíst teplého jídla každé zhruba dvě hodiny a na tři druhy teplého jídla potřebuje každý cca. 30 minut, protože polovina z plotýnek na vařiči se odporoučela do věčných lovišť. Máme tedy jen jednu, abych byl konkrétní. Na 12 lidí. Není nad to, když je technické vybavení před výpravou řádně připravené a hlavně odzkoušené. Snídaně se tedy značně protáhla, takže ti drsnější z nás, konkrétně úderka Denny a Zabi, se rozhodli zdrsnět a vykoupat se v ledové vodě. I stalo se. Byl to tragický omyl, víc se k tomu říct nedá. Martina nás sice fotila, ale teď nedávno mi říkala, že fotografie nevyšly, takže alespoň že tak.
Vyjeli jsme dál. Už je to docela nuda, všude celkem monotónní krajina a hlavně žádné hory. Olaf opět chrlí fakta o všem možném, má dokonce i znalosti o tom, kolik procent švédů navštěvuje místní zábavní parky (minuli jsme asi 12 horských drah) a o místní škole designu. Posádka fabie a zabi se trhá a jede se vykoupat do moře, já jsem drsnější a tuhle demonstraci si šetřím, až budeme víc na severu. Cesta je nudná, už jsme v autě dost dlouho a scrabble se nedá hrát věčně. Blíží se hranice a uvnitř vozidla narůstá lehká panika. Tedy hlavně u majitelů alkoholu. Tedy u všech. U někoho z nás, hlavně u mě a u Zabiho hned několik panik najednou. Když jsme zastaveni závorou a budkou, nejsou to hranice, ale mýto. Jsem obviněný, že díky mému anglickému žertování jsme zaplatili jako za náklaďák, ale nic si z toho nedělám, jsou to ignoranti. Ignoranti s jazykovou školou, vesměs. Potom jsme přejeli vysoký most přes fjord a najednou jsme byli v Norsku, hranice nikde. Všechny obavy byly zbytečné. Není nad to, když jsou informace před výpravou předem dobře zjištěné a hlavně ověřené. Počkali jsme na fabii, které se přiřítila téměř v zápětí a někteří z nás vzali útokem zázemí místního prakoviště. Bylo tam zadarmo wc, sprcha a asi tak sedm tun propagačních materiálů o norsku. Především olaf si nabral několik plných náručí a měl problém to všechno vůbec odnést do dodávky. Zvláštní, nejméně polovina brožurek byla v norštině.
Oslo. Po nějaké době se oběma našim vozidlům zjevilo Oslo. Jsem okouzlen, protože město leží v zálivu a vypadá krásně moderně. Kachna se chápe navigace, zastavit odmítá, prý tu není nic zajímavého. Zabi projevuje známky nervozity. Kachna ignoruje Zabiho rady a náměty ohledně správné cesty. Co jsme ze svého zadního sedadala pochopil, chceme jet na Lilelhammer. Kupodivu se za chvíli ocitáme v v centru Osla. Zabi šílí. Chápu ho. Dochází benzín, je třeba natankovat. Zabi vysvětluje Kachnovi, že je třeba vyjet nejdřív mimo město, kde bude benzín a nafta levnější. Kachna ho drsně odbývá a bere do obou vozidel plnou. Ze zabiho dělá debila. Hned další čerpací stanice nabízí mnohem příznivější ceny. Zabi přestává komunikovat, je to vážné. Určitě si udělil pět kachniček. Řízení cihly se chápe Honza, já naviguju. Snažíme se dostat na původní trasu, je to možné jen velkým obloukem, protože krajina se začala silně vlnit. Trefili jsme to. Po cestě jsme viděli spoustu, tunelů a jiných zajímavostí, já jsem nadšený hlavně z tunelů. Zabi pokládá Kachnovi zcela zásadní otázku, kam jedeme a co tam budeme dělat. Celkem mě to taky zajímá, tak jsem napnutý, jaký důmyslný plán se dozvím. podle Kachny jedeme na sever, budeme tam chodit po horách a Zabi je debil, protože se tak pitomě ptá. Zabi se ale nedá a chce vědět, co konkrétně se skrývá za pojmem "na sever". Opět je nazván ošklivým výrazem a odkázán na mail, který Kachna rozesílal před odjezdem. Ve zmiňovaném e-mailu byly informace typu: 3 dny pochod, 2 dny přesun, atd... Zabi je neoblomný a mírně hystericky se dožaduje odpovědí na otázky: jaký je itinerář, jestli jsou ty nečitelné černobílé papíry opravdu naše jediné mapy, uvidíme alespoň jednu známou norskou zajímavost a mohl bys na na mě konečně přestat řvát a umlčet svoji sestru? Zabi teatrálně fláká podrobným norským průvodcem na sedadlo a uchyluje se do hlubokého mlčení. Kdyby řekl hned na začátku, že má podrobného norskpho průvodce, mohlo být všechno jinak. Narval bych ho Kachnovi do krku.
Hledáme nocleh, už je skoro tma. Olaf se snaží něco vyzvědět od dvou blondýnek, ale tady jsou blonďatí úplně všichni, takže nevím, proč to vůbec zmiňuju. Slečny neví nic, ale jedna z nich nás posílá pár kilometrů dopředu, že tam je odpočívadlo. Je, kolem něj jen bažiny. Bažiny toho druhu, že jediné zkusmé šlápnutí vede chodníčku mě málem stálo ponožení /nové, vtipně hříčkoidní slovo naznačující, že jsemsi zničli ponožku a ještě ponořil nohu, ha, ha, ha) až po kolena. Fabie tedy vyjíždí hedat něco lepšího, ale vrací se s nepořízenou. Nakonec jsme zakotvili z druhé strany odpočívadla, kde jsou lavičky, stolečky a záchodky, taky výhled na jezero a je to tam vůbec krásně romantické. Nálada je stále pod bodem mrazu. Dělám si kaši s tuňákem, nad čímž se ostatní dost ošklíbají, jediného spojence nalézám v Olafovi, který si dělá totéž. Dáváme si do toho ještě kečup a děsně si chrochtáme, jak je to dobrý. Ostatní chroupu těstoviny, Kachna je spokojenej jedině tehdy, když se něco dělá hromadně a on to diriguje, takže teď je mu fajn. Mě je fajn, že se toho neúčastním, kachna už mě popravdě řečeno začíná lézt na nervy. S Olafem natahujeme mezi lavičky plachtu, jeho stan už pozbyl mé důvěry.
Tohle si zapsal do deníčku Zabi:
Cesta
Automobilomasochistický přesun po švédské dálnici na sever do norska asi 600 km, průměrná rychlost modré cihly asi 70 km/h. Já i zbytek posádky fabie chceme k moři kam mě kachnoklan nechce vzít byť mi to bylo písemně slíbeno i v itirenáři. Trháme se a setkáváme až na norských hranicích, které jsou zvláštní tím, že tu žádné hranice nejsou takže máme problém se na nich potkat. Nejsou tu ani celníci, kteří by nás zatýkali a stříleli, ale není tu už ani mé pivo, které včera večer proteklo hrdly kachnoklanu. Jsem nasraný.
Hodnocení:
Hezký zážitek
Zajížďka k moři stála za to, malebná krajina, slunečné počasí, teplé a čisťounké moře, skvělá pláž a útesy. Lepší než jadran. Koupačka ale byla rychlá a akční neboť moře bylo plné obrovských medúz. Martina mě poučila že medúzy se dělí na bolestivě žahavé a jedovaté, jedny žijí v teplých mořích a druhé v severních, nemohla si ale vzpomenout které kde. Nechtěl jsem přijít asi o jedinou možnost vykoupat se v severním moři, tak jsem si mezi nimi dal rychlou kličkovačku, kdy Martina stála na molu a navigovala mě mezi těma potvorama. Jinak jsem byl z moře naprosto unešen.
Hodnocení:
Ošklivý zážitek
Jsem citlivý a labilní člověk, kterého dokáže nejvíc rozrušit když má pravdu a ostatní ho ignorují, co mě rozčílilo při projížďce Oslem na Lillehammer shrnuji v následující tabulce:
(tabulka je vzhledem k možnostem blogu nahrazená řádky)
situace:
Blížíme s k Oslu, kachnoklan v cihle naviguje, před námi odbočka na Lillehammer
moje reakce:
Volové zatočte!
Jejich reakce:
Volové nezatočí, jedou do osla
situace:
Druhá odbočka: buď do centra, kde se platí mýto a nikam to nevede, nebo zpět na obchvat a na lillehammer
moje reakce:
Volové zatočte!!
jejich reakce:
Volové jedou do centra, kde následně platíme tučné mýto za vjezd.
situace:
Další křižovatka: rovně lze projet městem na lillehammer, nebo zatočit a projet tunelem někam daleko do háje.
moje reakce:
Jeďte rovně kreténi!! *!$#*:%zabi”#@$”*!!!
jejich reakce:
Zatočili, volové.
situace:
V centru Osla u benzínky Shell, musí Kachna mocomermo tankovat.
moje reakce:
Jsi u nejdražší benzínky v centru debile, netankuj
Jejich reakce:
Natankoval plnou do obou aut, debil. Jen co jsme vyjeli, byla o 200 m dále benzínka levnější o 5 kč/l, prodělali jsme 6 kilo.
situace:
Jsme vyřízený, jedem úplně jinam, za drahý benzín a mýto.
moje reakce:
Jsem vyřízený.
jejich reakce:„To byl náš strategický plán, tak drž hubu debile.“
(pozn.: Povšimněte si, jak Zabi rozdělil výpravu na "Sebe" a "Je". Také se přestal zdráhat psát si do deníčku i vulgární výrazy. Má moje pochopení, dostal se skutečně na dno. Na jedno ze dvou. Ale nepředbíhejme)
Hodnocení:
Hledání noclehu
Nervozita jako předešlý den, bloudíme kdesi po jižním Norsku, já jsem zticha a do ničeho se nepletu, neboť po brutální hádce s kachnoklanem o smyslu této expedice jsem klesl na dno své příčetnosti, aspoň jsem si to odbyl, ostatní to teprve čeká. Jedeme až do tmy, ptáme se zase nějakých blonďatých lidí na cestu, skončili jsme kde jsme skončili.
Hodnocení:
Místo na spaní
Odpočívadlo kdesi za benzínkou, naštěstí odpočívadla za benzínkou v Norsku mají styl, na rozdíl od našich odpočívadel za benzínkou, zde je čisto, záchod, les, esteticky stravitelné jezero, vlhko a zima ale šlo to.
Hodnocení:
Nálada
Taková vlahá, vztek ze mě ještě nevyprchal, ale už se se mnou dalo mluvit, je zima tak jdeme brzo na kutě, spím pod plachtou z Kachnoklanem a hrnečkem, spím na kraji vedle něho, tak se to dalo vydržet. Ráno jsem skvěle použil místní záchod a našel v popelnici časopis se švédským pornem, nebyl ani moc upatlaný, tak jsme se s mužskou částí výpravy na chvíli skvěle pobavili, což nám zvedlo náladu.
Hodnocení:
Počasí
Dole ve Švédsku to ještě šlo, u moře bylo nádherně. V Norsku se ale zatáhlo a u Osla nás chytla pěkná průtrž. Pak se to zase vytáhlo ale když jsme vylezli z auta na nocovišti tak tam byla děsná kosa. Do rána jsme se aklimatizovali a už to šlo.
Hodnocení:
4. den
12. srpna 2005
Lillelhammer, Otta, Rondane
Ráno opět děsivá zima, i když už bez deště. Pohled na mlhu nad hladinou bažin byl naprosto okouzlující. Zabi se vydal na průzkum místnho wc a vrátil se naprosto nadšený - teče teplá voda, je tam papír, čisto a voňavo. Postupně se tam střídáme skoro všichni. Odněkud se objevil místní pornočasopis. Nijak se neliší od poronočasopisů odjinud, ale přesto ho naše mužská většina nadšeně podrobuje detailnímu zkoumání. Balení trvá tradičně nesnesitelně dlouho. Dal jsem si závazek, že pokaždé budu první zbalený a vskutku mi to nečiní žádné potíže. Srolovat plachtu a nacpat spacák do batohu se dá za cca. minutu a půl a vzhledem k tomu, že jsem si dobře promyslel systém věcí, co v batohu mám, dokázal jsem se sbalit za necelé tři minuty. Ostatním to trvalo až hodinu dvacet. Jsem znechucený a propadám lehké hysterii.
Cesta na sever, Kachna na dnešek přislíbil první noc v horách. Skály, ohníček, les, koupačka, maluju si to krásně barevně. Cestou míjíme Lillelhammer, známé to olympijské město a většina se bohužel rozhodla se vydat na prohlídku. Já tedy nadšený nejsem, zdálky přes jezero mě to celkem stačí, proč ještě courat mezi domama, ale jsem přehlasován. Zabi touží po pohlednicích, Krtek Olaf po mléku. Olafa chápu, taky bych si dal. Následuje zmatené bloudění ulicemi a uličkami, stále stoupáme a marně se snažíme najít místo k zaparkování, tedy místo zadarmo, placených je tu dost a za cenu, za kterou bychom si v Čechách koupili čtyři zimní pneumatiky. Našli jsme ho u jednoho ze sumermarketů, načež se strhla prudká hádka, co dělat dál. S olafem jsme okamžitě vyrazili do marketu a proběhli regály. Bylo mě špatně, z cen přirozeně. Mléko vyšlo na 11 nok, což odpovídá zhruba 70,- kč. Cedulka na obalu hlásala, že mléko obsahuje 9% tuku, ale asi mají v Norsku jiný tuk než u nás, chutnalo to jako naše odtučněné. I tak to byla vítaná změna, instantního kapučína už bylo dost.
Vystoupali jsme k olympijskému stadionu a nenápadně se courali kolem, aby třeba norové nechtěli vstupné, je to divné, když je to všude upravené a nikdo po vás nic nechce. Kachna objevil v dálce skokanský můstek a propadl nutkavé myšlence na něj vylézt. I přes to, že jsme se domluvili na tom, že odjedeme za půl hodiny a patnáct minut už uplynulo. Tvrdí, že bude za deset minut zpátky a odmítá jakoukoliv jinou myšlenku. V následujících třiceti minutách, kdy Kachna není přítomen kecáme s Marym, s Martinou a - s Janičkou. Ona vlastně kecá nejvíc Janička. Rozvíjí teorii o tom, jaký že to vztah je mezi mužem a ženou správný. Nevím jak Mary s Martinou, ale já jsem došel k přesvědčení že blázen je buď Jiříček, že s Janičkou vydrží a nezabije ji, nebo je blázen Janička, protože to co říká nezní moc příčetně. Nebo jsem blázen já, spím a už každou chvíli se z toho musím probudit.
Další úmorný přesun do města Otta. Hory rostou, najednou projíždíme hlubokým údolím a pořád stoupáme. Otta se mě líbí, je tu supermarket, krásný nádraží, suvenýry... s Honzou hledáme místo, kde nám prodají licenci na chytán ryb, vypadá to, že následující dny strávíme uprostřed horských velikánů a budeme chytat lososy. V místním turistickém centru se zásobíme mapami. Vypadá to, že budou naším jediným zdrojem orientace. Kachnovi černobílé xeroxové kopie jakýchsi pochybných výřezů map neznámo odkud moc orientačních bodů neslibují, vypadá to spíš jako rozmazaná změť čar bez popisku. Pravdou ovšem je, že zabezpečení se naštěstí soukromě věnoval i Zabi a ten disponuje pěkným, již zmíněným českým průvodcem, kde jsou mapy barevné, trasy popsané a ještě navíc něco málo fotografií.
Stoupáme z Otty do parku Rondane. Stoupáme dlouho, děsně dlouho, skoro až nabíráme výšku, slabší povahy mají závratě. Když už se zdá, že jsme úplně nahoře, silnice nabírá při stoupání ještě větší sklon. Postupně ubývají stromy, potom domy, nakonec i keře, pak platíme nějaký poplatek 20 nok. Tak, teď ale vážně nechápu, proč mě zase zmizeli všechny velký písmenka a nahradili se malejma. kurvadrát!!! (pozn. - doteď jsem to všechno opravoval a vypadá to, že toto softwarové woodu postihlo celý deník. Kurvadrát.)
Pak jsme najednou byli uprostřed tundry. Nikde nic, jen šutry, na takovým malým plácku velká spousta zaparkovanejch aut a kolem dokola pustina. A hory. Ohromný, vysoký, skalnatý hory. A ještě jsem zapomněl na strašlivej vítr a zimu. Fotíme se u cihly, ale ochotný norský turista byl bohužel ducha mdlého a tak se fotografie podařila až po krásných detailech našeho předního ola, Michalova nosu a panoramatického záběru na park Jotunhaimen na obzoru. Vyrazili jsme. Olaf neustále odbíhal a pořizoval umělecké záběry, my ostatní jsme se kochali. Bohužel jen chvíli, protože před odchodem jsme si museli zabalit vybavení a jídlo na několik dní, konkrétně na tři a tak jsme na zádech táhnuli každý batoh s hmotností od 10 (Michal) do 25 (Zabi) kilogramů. Proč měl michal batoh jako nic se ukázalo hned druhý den, proč měl Zabi batoh jako kráva taktéž.
Roztrhali jsme se, každý šel jiným tempem. Já dohnal Mášu a Michala s Olafem, kteří to hnali ďábelskou rychlostí, zachumlal jsem se do všeho, co jsem měl k dispozici a pak už jen tiše snášel déšť a zimu. Podle kachny jsme měli dojít k chatě u jezera a zakempovat, prý jsou to tak tři kilometry, ale chata se ne a ne zjevit. Nakonec se ale zjevila, dorazili ostatní a nastalo hledání místa na spaní. Podle cedulek bylo zakázané stanovat v blízkosti půl kilometru od chaty. Pevná a nepromáčená půda ale končila právě na té půlkilometrové hranici. Nakonec jsme našli kousek, který se pod námi propadal jen pozvolna a byla tu šance, že stany ráno ještě vykopeme a rozbili jsme tábor. Pešíci a michal si našli místo ve stráni, kde bylo sice sucho, ale bylo to z kopce. Pak k nim emigroval i Zabi, pravděpodobně znechucený Kachnovým organizováním stavbyjeho stanu. Večer vypadal nevlídně, ohledně rána jsme měli temné předtuchy.
Tohle si zapsal do deníčku Zabi:
Cesta
Frčíme dál na sever, kolem hezká krajina, které nelze nic vytknout, samý hory, lesy jezera. Zastávka v Lillehammeru, která měla být krátká, pak se ale Kachna vyhecoval k rychlému výstupu na místní skokanský můstek, takže se dost dlouho čekalo až se vrátí. Nákup pohledů (60kč/ks) a pokračování ještě 100 km dál do NP Rondane. K večeru stoupáme z údolí nekonečnými serpentinami, mizí civilizace, mizí les, mizí naše dobrá nálada. Ocitáme se na parkovišti uprostřed nehostinné tundry, kolem nic, zhola nic, jen vítr, mlha a lišejník. Zima jak v psírně, dál jdeme pěšky s plnou polní (nebo lépe tundří) a čeká nás 3-denní pochod v této pustině, kde není vůbec nic. Mam depku.
Hodnocení:
Hezký zážitek
Lillehammer ve mně větší dojem neudělal, jinak kraj je tu krásný, celý den na co koukat, pohoda.
Hodnocení:
Ošklivý zážitek
Nejdřív jsem si myslel, že to byla ta situace, kdy jsme u jednoho pidikohoutku tankovali s velkou námahou asi půl hodiny vodu do kanystrů, než někoho napadlo ji ochutnat a tak zjistil že ta voda je naprosto smradlavá a nechutná a nepitelná, tak se vše zase vylívalo. Pak jsem si vzpomněl na ty kachnovo ponožky. ty v kterých jel 3 dny nonstop z Čech, pak ho z naprostého zhnusení donutila Máša je sundat. Kachna je ošplouchl v jezeře. Fauna v jezeře z toho měla málem smrt, fauna v ponožkách tím byla přímo nadšena a po koupeli rychle nastartovala kvasný proces. Kachna je nechal zrát v klidu a teple na mém místě k sezení, toho já nebožák si nevšiml a sedl si na ně. Po hodině jsem začal přemýšlet proč smrdím po octu a proč vlhnu. Stále jsem se osahával a čichal k tomu, byla to pro mě záhada. Když začal puch být nesnesitelný, vystoupili jsme a já se podíval pod sebe k čemu pořád čichám... šel jsem se vyzvracet, zkopat Kachnu, ale už jsem se smradu do konce výpravy nezbavil, za tenhle humus zážitek nelze udělit míň než 3 Kachny z pěti.
Ještě jeden ošklivý zážitek:
Za dobrotu na žebrotu! Kdesi za jízdy požádal Denny Kachnu ať mu vyndá jedno pivo z jeho kartonu, co je pod sedadlem. Kachna se zoufale snažil roztrhnout igelitový obal, aby se na plechovky dostal. Tu jsem přistoupil já, že mu pomůžu. Vzal jsem si Davidovo kudlu a jedním elegantním švihem jsem rozpáral igelit i dvě plechovky uvnitř, takže jsem Dennymu ušetřil práci na jejich otvírání. Ostatní můj výkon ocenili hromadnými nadávkami do blbejch Zábranů a šli zachraňovat rozlité pivo po podlaze. Kachna mi řekl ať zbytek piva vyliji z okna, takže byla jeho chyba, když pivo vychrstlé za jízdy z auta ohodilo nás, auto za námi a půlku Norska. Takže automobil byl po zbytek cesty olepený a zasmrádlý od piva zevnitř i z venku, tudíž bylo už zdálky poznat že jedeme z Čech. Měli jsme asi jediný automobil, který měl pachovou MPZ. A to všechno dávali za vinu mě, když jsem chtěl jen pomoct.
Hodnocení:
Hledání noclehu
Od parkoviště kráčíme ještě asi 5 km po celkem slušné cestě k jediné chatě Rondahutte u jezera Rondasee pod horou Rondashutte, nejvyšší v národním parku Rondane (fantazii na jména moc velkou Norové nemají). V mracích kolem matně tuším vysoké hory, občas mrholí, krosna je těžká, měl jsem trochu problém s balením, nevěděl jsem, co mě tu čeká. Čekalo to tu. Mrholí, sychravo, zima, kolem buď skály nebo bažiny. Končíme v pustině kilometr před chatou Rondahutte, blíž se prý za nocování platí (?). Průměrná hádka o místo, moc možností tu stejně není.
Hodnocení:
Místo na spaní
Trháme se na dvě skupiny. Toho jsem si nejdřív nevšiml a zakotvil u té horší (Kachnoklan + Denny s Krtkem), usadili se na břehu říčky v totální bažině, to mi došlo až když jsem zatloukal stanové kolíky a oni mi mizeli pod vodou. Kachna mi výstavbu stále diriguje nuceným posouváním stanu tu 10 cm doprava tu do leva v zájmu kolektivní rovnosti, nerozumím tomu. Ostatní si našli plácek o 100 m dále ve svahu, kde sice foukalo ale aspoň tam bylo sucho a pěkný výhled na nebožáky v bažině. Bourám stan a stěhuji se k nim za zvuku Kachnovo nadávek do zbabělců a zrádců. Nelitoval jsem, zvlášť po ránu, když se mi ukázal fantastický prosluněný výhled na okolní přírodu, Kachna daleko, idylka.
Hodnocení:
Večeře
Vichr nedovoluje uvařit čínskou polívku na liháči, řešíme to složitou konstrukcí z karimatek a kamenů, až se to povedlo. Chleba z domova byl ještě poživatelný a polívku jsem si vylepšil taveným sýrem, bašta, završilo to pivo a lok vodky na zahřátí.
Hodnocení:
Nálada
U mě po výborné večeři dobrá, je ale děsný vítr, chvíli kecáme za kamenem, je ale děsná zima tak to balíme a jdeme spát. Zalezl jsem si do spacáku s flaškou vodky a bylo mi dobře. Ráno se probouzím v děsný zimě, zubní klepačka. Venku je ale krásně, sluníčko, výhledy na hory, hygiena v místní říčce, kafíčko, začíná se mi tu líbit.
Hodnocení:
Počasí
Až do této noci to vypadalo nevalně, fujavo, mračno, pršivo, stále větší zima. Byl jsem rozhodnut, že jestli takto bude i druhý den, nikam nejdu a vracím se k autu, neboť nemám náladu lézt někde v dešti po kamenech, ráno to ale vzalo naprostý obrat, někdo tam nahoře se rozhodl že na nás bude chvíli hodný (nebo se lekl, že mu do těch hor nevlezeme a on nás tam pak nebude moc trápit) a udělalo se naprosto vymalované počasí. Studené, ale vymalované.
Hodnocení:
5. den
13. srpna 2005
Rondohora
Naše první horské probuzení. Jakkoliv se včera zdálo, že se blíží konec světa, ráno není po těžkých černých mračnech ani památky. Obloha je blankytně modrá, jen tu a tam malý bílý, téměř zanedbatelný mráček. K tomu je třeba připočíst ještě můj první vjem po tom, co jsem vylezl ze stanu a nasadil si brýle - dvacet centimetrů od stanu proudí divoká horská řeka a my jsme uprostřed fantastického vřesoviště. Hned to ale přešlo - venkovní teplotu odhaduju na několik stupňů pod nulou. Inu tundra, přeci jen jsme daleko na severu a poměrně vysoko, okolo 1100 metrů. Vstávají i ostatní, Olaf si ztěžuje, že mu byla v noci zima, ostatní taky. Mě zima nebyla, mám naprosto dokonalý spacák. Není nad to, kdysi člověk před výpravou připraví a zkontroluje vybavení. Po snídani a setkání s naším svahovým detašovaným předvojem ťapeme k chatě Rondvassbu, je to jen kousek a mají tam famózní záchody - příjemná změna po třech dnech na odpočívadlech. Jsou celé ze dřeva, i prkýnko. Začínáme svůj první trek.
Výstup se zpočátku zdá smrtící a za chvilku se ukazuje, že to tak skutečně je. Je to furt do kopce a to tak, že přímo strmě. Dělíme se na několik skupinek, podle toho, jak má kdo fyzické síly. Statečně se držím s Olafem v té první. Michal nějak nemluví. Ukázalo se, že mu Kachna nakukal, že jedeme k moři a spát budeme v chatičkách, takže nemá žádné vybavení, spí pod nějakou dekou a na nohou má tenisky. Není nad to, když se před výpravou všichni sejdou, společně se domluví a pak si to ještě potvrdí. A nelžou. Olaf nadšeně fotí, už se těším, co z toho bude. Pobíhá po okolních skalkách a nejeví sebemenší známky únavy. Občas je vidět jen jako červený bod v dálce. Vzdálenost mezi skupinkami se zvětšuje, zatím to ale jde, po počátečním asi dvoukilometrovém zdrcujícím výstupu vede cesta zdánlivě údolím Rondhole, i když terén je těžko přístupný. Ostatní skupiny vidíme v dálce. Olaf, Máša, Michal a já. Michal poprvé nahlas vyslovuje myšlenku, že to otočí a počká na nás u auta. Máša ho přesvědčuje, aby nebyl baba.
Vidíme sněhová pole, jde do tuhého. Kopec před námi není kopec, ale skalní stěna. Když jsme blíž, opravujeme to na kamenné pole. Je třeba skákat z kamene na kámen směrem vzhůru a ještě sledovat červené značky, které jsou na některých obzvlášť velkých šutrech. V polovině výstupu pauza na oběd, skupinky se došli. Michal to chce zcela vážně otočit. Rozebíráme si jeho věci k sobě do batohů, Zabi ne, jeho batoh se podobá almaře. Už víme proč, včera večer z něj vyndal například pyžamo. Červený. Zřejmě je zvyklý na svůj standard a nechce se ho vzdát ani v horách.
Další stoupání, už je toho pomalu dost. Michal překonal krizi a statečně ťape dál. Mám v batohu jeho stan, ale popravdě ho moc necítím, už takhle se blížím ke krizovému bodu vyčerpání, takže kilo sem, kilo tam... Sedlo. Jásáme, objímáme se a fotíme se. Pod námi se na obě strany otevírá šílená hloubka. Nicméně je třeba jít dál, i když se už asi nikomu moc nechce. Janička omezila svoje žvatlání na polovinu, zřejmě se dnes stane něco strašného, ještě nikdy to neudělala.
Jestli do teď byla cesta strmá, tak teď už je přímo kolmá. Chvílemi skutečně šplháme po skalách. Mary vytahuje historky od Antonína a protože někteří z nás už jsou z pochodu lehce labilní, tlemíme se jim jako blbý. Pokusil jsem se prodat protijdoucím Norům chlast, ale nechtěli, zmetkové. Konečně vrchol! Bohužel, vrchol není TEN vrchol, ale předvrchol Vinleronden (2044 m n.m.). Vylezli jsme skoro kilometr do výšky a pořád ještě nejsme v cíli. Odpočinek a vychládání. Několik lidí už nemůže. Kachna plánuje, jak slezeme dolů přímou čarou a nedbá nic toho, že už za nejbližším horizontem může být kolmá skála dolů. Naštěstí je přehlasován. V dálce před námi se tyčí majestátně nejvyšší hora parku Rondane, vrchol Rondslottet. Když tak nad tím přemýšlím, někdo si tady asi patentoval kořen slova Rondo a pak se děsně napakoval na autorských právech. Nicméně mezi námi na vrcholu Vinleronden a kamennou mohylou na vrcholu Rondslottet leží hluboké sedlo a když se člověk podívá, kudy vede ztezka k našemu cíli u mohyly, je mu z toho špatně a má závrať.
I tak se vydáváme na cestu. Mastím si to s Olafem a Mášou dopředu, což se nelíbí Kachnovi. Nějak si usmyslel, že bude dělat vedoucího výpravy a nás nažene do rolí malých skautíků, co ho budou ve všem poslouchat. Evidentní je při tom fakt, že ani vzdáleně netušil, jaký terén nás čeká a značně přecenil síly některých z nás. Není nad to, když výpravu organizuje někdo zodpovědný, příčetný a nesobecký.
Cestou jsme s Olafem utekli Máše, Kachna tak dlouho špačkoval, až na něj počkala. Vrchol!!! Jsem na pokraji svých fyzických sil, ale trochu jsem jich ještě našel, abych si otevřel vrcholové pivo. Protože se v Norsku nesmí pít na veřejnosti, sosám ho potajmu za karimatkou. Norové lačně sliní. Mám s sebou láhev Jamesona, člověk nikdy neví, kdy může výhodně prodat něco nelegálního, ale v tomto případě se neodvažuju někomu něco nabízet, protože jsem láhev vyháhl s sebou až sem nahoru a vysokohorská přirážka by byla asi moc i na bohatý Nory.
Postupně doráží zbytek skupiny, jsme všichni, někteří už jen pletou nohama. Nastává mohutná konzumace donesených potravin a výměna proviantu. Ihned poté se strhává brutální hádka, kam dál. Oproti Kachnovu předpokladu, že slezeme pohodlně k jezeru pod námi, přespíme a zítra se vrátíme k autu se ukazuje, že značená cesta vede přesně na druhou stranu, než potřebujeme. Není nad to, když se člověk dobře orientuje v mapě. Rozhodl jsem se, že od teď už budu, co se mapy týká, poslouchat výhradně Zabiho, protože pokaždé když něco navrhoval, ukázalo se, že měl pravdu. Vždycky se to ale ukázalo pozdě, protože ho Kachna překřičel a udělalo se to podle Kachny. Když hádka po asi hodině skončila (zatáhli do ní i nějaké cizince), je rozhodnuto (Kachna), že slezem dolů po svahu přímo z vrcholu. S Davidem se vrhám vpřed. Vzadu jich je dvanáct a my se chceme podívat dopředu, kudy to půjde slézt. Už je nevidíme. Klesáme a klesáme a klesáme. Šutry jsou vratký a propast pod náma střídavě šílená a střídavě děsivá. Poprvé si říkám, že tu možná umřu. Na zbytek výpravy jsme počkali v sedle pod vrcholem, kde byla trochu rovinka a dalo se tam sedět i ležet. Když dorazili, zvedl jsem se, že zase půjdu napřed a okouknu terén.
Kachna mi oznámil, že jestli udělám ještě krok, nevezme mě dole do auta. Jsem v šoku.
Sestupuju a mlčím. Kachna se rozhodl jít přímo dolů. Už teď vidíme místo, kde asi zakempujeme, je tam malé roztomilé jezírko, zelené svahy, ohniště (asi), dřevo (asi) a je to na začátku našeho jezera, toho velkého. Jediný problém je v tom, že je to o zhruba 500 metrů níž než my a my nevidíme, kudy se tam dostat. Kameny nám ujíždějí pod nohama a mě začínají bolet kolena, tedy úpony svalů na kolenou, přeci jen mám na zádech 15 kilo a už tři hodiny klesáme. Mary a Zabi navrhují sejít traverzem. Kachna trvá na přímém trase. Posledních 100 metrů k našemu tábořišti je svah tak strmý, že přes něj není vidět dolů. Kachna s Davidem jdou na průzkum. Vrací se za dlouho a tvrdí, že se to dá, pokud člověk nemá závratě a umí skákat po skalách. Zabi bledne a začíná šílet. Při velikosti jeho batohu to celkem chápu. Mary se Zabim a Martinou vydává traverzem velkou oklikou. Olaf našel lepší sestupovou trasu, takže my ostatní klesáme dál, celkem se to dá, ale já už mám něco nachozeno, pro nováčka asi nic moc, klouže to a je to děsná hloubka. Martině snášíme batoh, aby ho nemusela tahat. Kachna šel taky traverzem, nechápu proč.
Dole je opravdu skvělé tábořiště, ale jsem tak na dně, že stavím stan, přísahám Olafovi, že jestli mě vzbudí, dostane po tlamě a jdu spát. Kachna venku něco ještě mamtlá, ale už ho nevnímám.
Tohle si zapsal do deníčku Zabi:
Cesta
Program dne: celodenní zdolávání hory Rondashutte (2000 + nějaký drobný), převýšení dobře přes kilometr s bagáží. Po idylickém ránu se přesouváme k chatě Rondashutte, kde Denny navštěvuje místní fantastický celodřevěný záchod (další týden nám bude o něm pořád básnit). Začíná pěkně ostrý výstup, místní stezky, nejsou žádný procházkový chodníky. Pořádný horský trek. Trháme se, každý jde podle vlastních sil. Vítr, slunce, únava způsobují dehydrataci, hltám vodu z potůčku, je vynikající. Krajina je stále nehostinější, jen sníh a kameny, nikomu není moc do řeči. V posledním sedle přestávka na oběd, mám toho dost, a podle výrazů ostatních asi nejsem sám.
Vychází najevo, že Michal jde jen v keckách (v tomto terénu naprosto nevhodné) má zničené nohy a chce se vrátit, ostatní ho přemlouvají ať neblbne a pokračuje s námi, na důkaz lásky, mu několik statečných jedinců, které obdivuji, pomáhá vzít věci z batohu. Na tomto místě zbaběle přiznávám, že jsem se k nim nepřipojil, neboť za hmotnost mého batohu by se nemusel stydět průměrný šerpa, byl jsem na pokraji sil a jakýkoliv gram zátěže navíc by mě určitě zlomil v pase.
Ukázalo se, že to poslední sedlo je předposlední sedlo a mezi nimi 300 m hluboká propast. Kopec jsme zdolali naprosto zdeptaní, stálo to ale za tu námahu, dokonalý výhledy, krása slovy nepopsatelná, kolem jen zasněžený vrcholky hor, mé srdce plesalo. Rozpustil jsem v sobě jedno pivo a čokoládu a bylo mi dobře.
Bohužel každé vyvrcholení trvá pouze krátce. Po chvíli začala hádka, kudy dolů. Ostrá hádka, jakýsi dobří Angličané chtějíc nám pomoct s orientací dostali málem přes papulu protože si neprozřetelně stoupli blízko Kachny a Máši když si vyměňovali názory. Za chvíli na sebe křičeli všichni, byla z toho mezinárodní ostuda. Nakonec jsme se rozhodli absolvovat tu nejdrsnější cestu co jsem kdy šel z kopce. Tj. rovnou za nosem přímo dolů, zakázané to není tak co? Hluboké kolmé srázy, drolící suťová pole, hrozný spád, sníh. Šílenost.
Hodnocení:
Hezký zážitek
Ten vrchol… Jo to byla paráda
Hodnocení:
Ošklivý zážitek
Davidovo a Kachnovo touha jít po přímce i v oblasti, kde všechny přímky dávno vyhynuly se nám málem stala osudná. Svah byl prudší a prudší, už se v tom vůbec nedalo jít, s krosnou ani nemluvě a údolíčko, kam jsme mířili bylo pořád v hloubce pod námi. K+D se vydali napřed aby zjistili že před námi (resp. pod námi) je 50 m kolmá stěna. Rozumný jedinec by se vrátil k výpravě, sdělil jí situaci a navrhl to obejít. K+D dokázali přes hodinu šmejdit po svahu aby nám vnutili myšlenku, že se to slézt dá. Vyjma nich všichni tušili, že za tu doby bychom to už dvakrát obešli traversem přes sousední údolí. ALE TO BYCHOM ASI PORUŠILI PŘÍMKU, ŽE DAVIDE. Zatímco hledání se táhlo do nekonečna, zima, únava a přirozený sklon k závratím na mě dolehli. Když už mi povolil pod nohama asi stý šutr a já se o kousek svezl po svahu povolily moje nervy, udělalo se mi špatně od žaludku a pokoušela se o mě hysterie. Sebral jsem se a vydal se traversem pryč, následovala mě Martina, která toho už asi taky měla dost, tu následoval Mari a Kachník. Je jasné že to udělal jen pro to, že chtěl zvýraznit mou slabost tím, že se obětoval a šel s námi, hýzl jeden. Dolů jsme přišli půl hodiny po ostatních. Ušetřená půlhodina, kvůli které se na hoře sedělo tak dlouho a pak riskovalo tím šíleným sestupem. Dnes se vám chlapi můžu přiznat, když se mi tam nahoře udělalo zle, byl to pro mě fakt ošklivý zážitek. Příště to ale slezu páč nejsem srab.
Hodnocení:
Hledání noclehu
Nebylo žádné, už 3 hodiny před tím, jsem jasně viděli, kde budeme spát, jelikož jsme nad tím místem stály jen o 500 m výše. Otázka byla jak se tam dostat.
Hodnocení:
Místo na spaní
Senzace, malé údolíčko mezi horami, všude jen lišejník. Malý travnatý plácek v zákrutu potoka, o kus dál jezero, nad námi zasněžený štíty hor. Nikde nikdo, dokonalá divočina. A taky nejsevernější místo kam jsem se kdy podíval. Sice zima, ale už jsme se nějak aklimatizovali a nevadilo nám to. Ráno divoká koupel v místním jezeře, které kupodivu nebylo tak ledové jak se zdálo. Fakt že jo, sem bych se chtěl vrátit.
Hodnocení:
Večeře
Tak ta mě zklamala. Měla to být extra večeře, na kterou jsem si schovával Dobrého hostince. Bohužel udržet těstoviny ve varu na liháči v zimě a větru po dobu deseti minut je nemožné. Spálil jsem tři kostry a bylo to pouze vlahé. Schroupal jsem těstoviny tvrdé jako kámen, zapil vodkou a šel spát.
Hodnocení:
Nálada
Všichni hned odpadli únavou, chvíli jsem relaxoval a šel spát, hvězdy nebyly protože bylo celou noc jenom šero a brzo svítalo. Prostě sever. Ráno ale bylo krásně a dobrá nálada. Svítilo sluníčko, relaxovalo se, Hrneček přines ryby tak se vyráželo až po obědě. Pohoda, stačil jsem si sbalit.
Hodnocení:
Počasí
Krása, krása a jenom krása. Mraky jako by nám vyklízeli cestu, viděli jsme je před náma a když jme tam došli, už tam nebyly. V podstatě jsme vymetli celý Rondane od špatného počasí a když jsme se vraceli bylo všude jasno. Zima byla, ale co byste tu na severu asi čekali, že?
Hodnocení:
6. den
14. srpna 2005
Sestup k autu, přejezd do Jotunheimenu
Ráno se opravdu vyvedlo - kolem štíty hor, travička, sluníčko, modré nebe a poskakující Olaf, který fotil o stošest. Zkontroloval jsem celé tělo a kromě velkého vyčerpání vypadalo v pořádku. Honza nachytal dva pstruhy, tak jsme se o ně rozdělili - vyšla na mě přední ploutvička a kousek hlavičky, na ohni to byla bašta, stoptocentní biopotravina bez přidaných barviv. Zabi mě požádal, jestli bych mu půjčil mobil, že by chtěl napsat Lucce něco osobního. Rád jsem mu vyhověl. Lucka ho už drahnou chvíli na mém mobilu pomocí SMS naháněla, než se ten pařez rozhodl jí odpovědět.
Zabi s Kachnou a Davidem se ohodlali skočit do malého jezírka hned u našich stanů, natočil jsem si je na video:
Sbalili jsme, ač neradi věci, a vydali se po značce zpátky k autu, tentokrát ale ne přes Rondohoru, ale po druhé sraně jezera. Ano, jezdil tam sice člun, ale stálo to strašný prachy a nejsme změkčilci. Jsem žebráci. Dali jsme Zabimu do batohu několik dvou až tří kilogramových kamenů, otřepaný to fórek, ale nevšimnul se toho a statečně, bez jediného slova funěl s námi. Po pl kilometru se mě Zabíka zželelo, protože to vypadalo, že zkolabuje. Byl ve tváři úplně rudý, potil se a hekal. Vyzdaril jsem mu, že nese něco navíc a dostal jsem strašlivě vynadáno do všech. Od Kachny, že jsem to vykecal a zkazil zábavu, od Zabíka, že jsem to vykecal jen proto, abych dokázal, že mám lepší charakter, než on. Zabík asi žije v nějakém schizofrenní bludu, kdy kolem sebe vidí samé spiknutí. Ještě, že mám lepší charakter než on, což jsem myslím dostatečně prokázal, když jsem mu napráskal ty šutry v batohu.
Cesta nahoru byla šílená. Stejně strašnej kopec jako včera, odstali jsme se skoro stejně vysoko jako byla ta blbá hora naproti přes jezero. Janička neustále žvatlá nesmysly, horko jak sviňa, kopec jak kráva, my v řadě jako ovce ... ještě nějaký slepice a připadal bych si jako na statku.
Kachna se brutálně hádá s Davidem, když po něm chce (Kachna po Davidovi), aby šel před zcela zemdlelou Janičkou (i když stále kvokající, TAK zemdlelá nebude nikdy, aby byla zticha) a ukazoval jí, kam má šlapat. Je poslán do prdele a je mu doporučeno, aby za A) Nekecal blosti B) Nebral s sebou do hor někoho, kdo na to nemá fyzičku C) Šel jí to ukazovat sám, protože David je tu na dovolené a ne jako humanitární pracovník. Jen aby David taky nejel domů stopem, jako já.
Chata na dohled! Hluboko a daleko pod námi je vidět typická, trávou zarostlá střecha červené, dřevěné chatičky, u které už skoro máme auto. Moje nohy odmítli dál spolupracovat. Kolenní úpony, jestli něco takového existuje se pokouší jít napřed. Do kopce to ještě šlo, dolů už to nejde. Taky mám puchýře, shrnutá ponožka je potvora. Kulhám, klopýtám, nadávam. Začíná pršet. Pak víc. Pak leje jako z konve. Z cestiček se stávají potůčku, pak potoky a nakonec brodíme. Dole u chaty jen krátká zastávka, aby se šel Mary přesvědčit, jaký ta mají záchod. Zbláznil jsem ho svou chválou. Cesta k autu už jsou vyloženě galeje. Mary se nás ptá, v čem je příno ze čtení Terryho Prattcheta. Bohužel se prá mě a tabiho, takže další ostrá hádka. Alespoň to rychle uteklo.
U auta jsem zul boty a zjistil, že už je neobuju. Sakra. Zítra nikam nemůžu, budu si číst. Ti chcípáci ostatní si užijou Jotunheimen. Za vytrvalého deště přejíždíme přes Ottu do národního parku, který se překládá jako Domov obrů. Je v něm nejvíc dvoutisícovek z celého Norska a možná i z celé Skandinávie. Zaparkovali jsme až za tmy, což nesl nelibě Zabík, fixovaný na stavění stanu ještě za světla. Večer jsme si spetřili soutěží na téma čí jsou ta hovna všude okolo, když Norů nebudou a co je to za strašidelný zvuky v lese kousek od nás. Vyhrál názor, že to budou jenom medvědi. Už jsem se bál, že by to mohl být vítr, nebo tak něco.
Tohle si napsal do denčku Zabík:
Cesta
Vracečka zpět k autu. Už to nebylo tak ostrý jako včera ale taky toho bylo dost. V podstatě jsme celou dobu obcházeli jezero Rondasee zpět k Rondachatě a odtud zase k autu tou samou cestou. Šlo se zvesela z kopečka, většinu času jsem prokecal s Marim o životě a o sexu, což je vždy příjemnější než se hádat s Kachnoklanem o absurditách. Autem jsme se přesunuli ještě ten den do NP Jotunheim.
Hodnocení:
Hezký zážitek
To dopoledne nicnedělání pod Rondashuttem bylo příjemné, stejně jako cesta z kopečka k chatě.
Hodnocení:
Ošklivý zážitek
Kdosi mi při odchodu dal do batohu pěkně hnusně těžkej šutr. Asi Kachnoklan s Nopákem , nejspíš v tom jeli všichni. Nejdřív jsme to přisuzoval tomu, že mi ztuhly přes noc svaly. Pak mi došlo v jaký druhotněpospolné společnosti se nacházím a začal tušit zradu. Prozradil mi to Denny, právě když jsem se ho na to chtěl zeptat. Nevím jestli jen ze soucitu nebo chtěl zase machrovat jaký je skvělý charakter. Člověk tady nikdy neví na čem je.
Hodnocení:
Hledání noclehu
Krize, děs a spousta cedulek NO CAMPING. Byly všude. Na každý odbočce. Padla tma a my stále nic nemohli najít. Sice v Norsku můžete spát kde chcete, k čemu vám to ale je, když nemůžete nikde zastavit s autem. Hádky, hlad, tma, zima. Stále to samé. Vůbec mě nebavilo stavět stan za tmy a tohle byl první z těch případů. Nakonec jme zakotvili, bylo už ale pěkně k půlnoci a úplně jinde než jsme chtěli.
Hodnocení:
Místo na spaní
Byl to takovej palouček, nebo spíš křižovatka lesních cest plná mravenců, komárů a megahoven, o jejichž původu si nejsem dodnes jistý. Ale jo no, vyspali jsme se. Krtek celou noc přemýšlel, čí jsou ty hovna, snažil jsem se ho uklidnit, že srnek, moc mi to nevěřil.
Hodnocení:
Večeře
Nejdřív nic moc. Pak jsem ale dostal příležitost dojíst těstoviny se sýrem po Kachnovi, kterému bylo opět zle a byl jsem spokojený. Poznatek: Vždy je někdo spokojený když je Kachnovi zle.
Hodnocení:
Nálada
Co by jste chtěli po lidech, kteří tři dny běhají po horách a pak se rychle přesouvají autem jinam, aby bez hygieny, bez večeře hledali místo na spaní. Všichni mrtví jako vždy. Ještě že, aspoň Kachnovi bylo blbě, vždycky máte radost když je někomu hůř.
Hodnocení:
Počasí
Při návratu z Rondane nás ještě zastihl malý deštík. Ale jen tak symbolicky, abychom si mohli vážit, jak tu máme hezky. Jinak to stále šlo.
Hodnocení:
7. den1
16. srpna 2005
Plácání se u Gjende
Opět začnu ránem - když jsem se dostal do stavu alespoň částečné bdělosti, kachnožrádlo už bylo v plném proudu. Moje nohy bohužel stále odmítaly spolupracovat, takže jsem se jen tak potácel kolem a sténal při každém kroku. Byla to smůla, Jotunheimen všude okolo, těšil jsem se sem nejvíc a teď abych hlídal tábořiště a odháněl medvědy. Alespoň jsem si usmyslel, že dnes najdu tábořiště za světla, Zabík bude spokojenej a nebudeme se muset nikam hnát. Naskočili jsme s Martinou a Michalem do Fabie a jeli napřed směrem k jezeru Gjende. Cestou jsme zastavili na takovém milém odpočívadle pod vodopádem a šli (já se belhal) podívat nahoru. Bylo to tam naprosto žum žum, dřevěný most přes rokli, ve které vodopádila divoká řeka, skály, lesy, hory, prostě ideální místo pro nocleh, i dřevěná útulna tam byla, i ohniště, i zajet se tam lesem dalo s autem.
Když se přihnala po drahné době zbylá smečka, Kachna to hned zatrhnul, že se tam nevejdeme. Byl jsem nasranej do běla, bylo to to nejlepší místo na světě, které jsem kdy navštívil a nejlepší tábořiště, které jsem kdy viděl. Takže takhle nějak jsme na tomhle místě nepřespali.
(Pozn. - za rok jsem se přesně na tohle místo vrátil a učinil důležité rozhodnutí, viz.deník Norsko 2006)
Dojeli jsme k jezeru Gjende, kde měli krásné parkoviště (za mnoho NOK), pak ještě jedno (taky za mnoho NOK) a parníček, co jezdil na druhý konec jezera (za příšerně mnoho NOK). Aha. NOK jsou norské koruny. Protože jsme však byli vcelku ubimcaní po předššlé tůře, zkonstatovali jsme, že se dá jít, ale až zítra a jeli hledat místo k táboření. Nad jezerem Gjende totiž vede prý nejkrásnější trek z celého Norska, v jednom místě se jde po devět metrů širokém pásu, kdy na jedné stranbě je to asi 30 m kolmo dolů do jednoho jezera a na straně druhé asi 300 metrů kolmo do druhého (právě Gjende). Moc jsem se těšil na druhý den.
Hledání místa na spaní bylo náročné - Kachna vybral tu nejblbější možnou stráň v širokém dalekém okolí (asi 100 metrů od kempu se sprchou), protože nějací zoufalci už tam měli posatvený stan. Je pravda, že odtama byl nádherný výhled, ale stanovat se tam nedalo. Přesto nás všechny přesvědčil, že jedině tam je to správné místo, takže jsme hledali alespoň dva čtvereční metry roviny na jeden stan. Krtek spal v dodávce, takže jsem měl stan pro sebe. Nakonec jsme skutečně zastanovali, ale naše vigmvamy byli rozesety od sebe v cela náhodných vzdálenostech a směrech, takže to vypadalo jako šest nezávislých expedic. Když se začalo stmívat, takže asi tak v půl dvanácté večer, zapálil jsme vařiče a ti odvážnější připravbili smažženici z hub. Já houby k smrti nenávidím, takže jsem se nezůčastnil a jen nahlas pronášel úvahy o tom, proč jsou ty hřiby, co přinesli tak obrovské a že to určitě nemá žádnou souvislot s výbuchem jadrené elektrárny v Černobylu, protože nad Norskem se radiaktivní mrak přeci jen zdržel tři dny a pak se zase otočil dolů na jih. Všem bylo blbě a dobře jim tak, houby bych zakázal.
Večer jsme si ještě povídali se Zabíkem a já k němu byl nezvykle otevřený, což mu způsobilo težký šok a nemohl se s tím vyrovnat. Pak jsem si šel lehnout. Sotva jsem usnul, ozvali se zvenku příšerné zvuky, asi jako když se žene stádo druhohorních ještěrů. Zvuk neustával, všichni jsme museli být vzhůru, ale nikdo neměl odvahu jít se ven podívat, co se to děje. Pak se ozval Zabi: "Nebojte se, to je mlj stan, nemůžu najít poslední kulík. Bylo to tak, vichr, který se přihnal se pokoušel Zabiho stan přemístit někam jinam a bránil mu v tom jenom Zabi a jeho tělesná hmotnost. Tak alespoň mlátil nepřikulíkovanou stěnou o ty zbývající přikulíkované.
Tohle si napsal do deníčku Zabík:
Cesta
Ráno hádaní a dělení na dvě skupiny. Denny, Martina, Michal jedou napřed, ani nevim proč. Já a ještě pár lidí, které se mi obratnou psychologií podařilo zviklat, jdeme na blízký kopec, který slibuje hezký výhled. Cesta asi na hodinku. Pak dojíždíme s modrou cihlou fabii, potkáváme se o 10 km dále, Denny tu našel hezké místo na spaní. Místo to bylo opravdu hezké, Malý srub v lese nad hlubokým kaňonem plným peřejí, Amerika. Jenže 11 lidí se sem nevejde tak jedeme dál až k jezeru Gjende. Okolní krajina je úžasná a stále divočejší, lesy pomalu mizí. Jsou tu jen nízké březové porosty, jinak jen tundra, jezera, hory, sníh. Moc se mi tu líbí.
Hodnocení:
Hezký zážitek
Výlet na místní neznámý kopeček stál za to. Cesta tam nebyla žádná, šli jsme nadivoko lesem, hromada borůvek a hub. Les postupně řídnul a na vrcholu byla zase jen holá pláň a skvělý výlet na celý Jotunheim s ledovci v pozadí. Nahoře jsme udělali malý pivní mejdan a zapózovali dolní skupině, která nás na tu dálku v daný čas vyfotila. Cestou zpět jsme se roztrhli. Já s Mášou a Krtkem jsme se odpojili od Mariho, Davida a Kachny. Ti pak dorazili k autu až půl hodiny po nás, neboť sešli z cesty. To udělalo dobře mému egu, že s tou orientací na tom ještě nejsem tak špatně. Jo a pak jsem taky našel tu velkou houbu.
Hodnocení:
Ošklivý zážitek
Kachna mě doběla rozčílil při hledání místa na spaní, ani se mi o tom nechce psát. Šlo o to že mě a Mariho nechal pěkně dlouho hledat místo na spaní, hledali jsme dlouho a zodpovědně, aby se tam líbilo nám všem. Kachnoklan si pak vybral nejlepší plácek jenom pro sebe a nás ostatní poslali stručně po svém způsobu do háje. Obecně se pro tyto situace vžil termín Kachnoteror.
Hodnocení:
Hledání noclehu
Viz výše, hledal jsem já s Marim a Michalem, všude ty pitomý cedule NO CAMPING. Nakonec nám poradili nějací Češi, ani ne tak z nějaký národní sounáležitosti, měli strach že se ubytujeme vedle nich, tak nás poslali daleko jinam. Jediný plac pro všechny byl na pláni, kde děsně fučelo, co se dalo dělat. O Kachnovo extempore už sem psal.
Hodnocení:
Místo na spaní
No to byla síla, absolutní fukec. Moje áčko zažilo v noci pořádný tanec. Ostatní se díky tomu kraválu, který vydávalo, moc nevyspali, já nespal vůbec. Nemůžete spát, když se každých 40 vteřin ozve zvuk jako když vám těsně kolem hlavy projede metro, dostanete dvě facky od plachty a něco vás nadzvedne o půl metru. Stan jsem položil a všemožně zatížil. Nic nepomohlo, hrozná noc a ráno na mě sousedi nadávali, v jakým hadru o bydlím. S áčkem jedu do Skandinávie naposled.
Hodnocení:
Večeře
Tak to se povedlo, nějaký holky udělali kotel smaženice z hub, co jme nasbírali, asi to byla přímo Jana, čímž si u mě nasbírala nejvíc bodů za celý pobyt, byla to dobrota, i bez vajíčka. Nikdo to moc nechtěl tak na mě hodně zbylo. Ňam
Hodnocení:
Nálada
Byla docela sranda, vedli se nějaký fekální debaty, na jejichž obsah už i nepamatuji. Na roztržku s Kachnou se rychle zapomnělo. Někdo vytáhl flašku. Asi tady se mi Denny poprvé svěřil, že se rozhodl být dospělým a rozumným člověkem a končí s plánováním hovadin. V životě bych od třicetiletého člověka nečekal takové osobní vyznání. Myslím, že jsme se i objímali.
Hodnocení:
Počasí
Občas sice trochu sprchlo ale jinak to šlo. Vítr z hor u jezera Gjende byl fakt síla. Nad horami vedle nás to neskutečně burácelo, a vypadalo to, že to na nás každou chvíli přijde. Nepřišlo, ale udělalo to na nás dojem.
Hodnocení:
8. den
17. srpna 2005
Bessegen
Vzhledem k tomu, že na mé nohy přišla největší krize za celou výpravu, strávil jsem den velmi monotóně - odvezl jsem ráno zbytek výpravy k jezeru Gjende, chvilku čekal na parkovišti, jestli se objeví nějací Norové lační po alkoholu (vystavil jsem dokonce své lahve za okýnko dodávky a dělal, že toužím po tom je někomu prodat, ale ty potvory skandinávský jsou charakterní, disciplinovaní a vůbec, takže se nikdo ani nezastavil. Pak jsem se všimnul, že parkoviště je placené a měl bych hodit do kasičky nějaké NOKy. Neměl jsem žádné NOKy, takže jsem nahodil motor a odjel zpátky k našemo poslednímu tábořišti ve svahu, kde bylo parkoviště zadarmo. Četl jsem si, psal deník za minulé dny a kreslil do něj pajduláky, zkoušel hrát scrabble sám se sebou, ale vždycky jsem se porazil a tak mě to přestalo bavit.
Se slzou v oku jsem se díval na Bessegenský hřeben, který dnes zdolávali mí kamarádi. Těch slz bylo víc ve chvíli, kdy jsem musel z dodávky, nebo do dodávky. I nepatrný výškový rozdíl mezi podlahou automobilu a povrchem parkoviště způsoboval mým stehenním svalům pravá muka. styděl jsem se, ještě že jsem tam byl sám. Po nějaké době mě napadlo, že bych mohl přeci jen zajet dolů na spodní parkoviště u jezera a tam počkat, že by mě němusel nikdo kontrolovat.
Na spodním parkovišti se objevil Kachna a Honza. Ten druhý si udělal něco s nohou, ten první ho doprovázel zpátky, i když o to ten druhý evidentně nestál a rozčiloval se, co za ním Kachna furt leze. Takže už jsme byli tři. Opět jsme se vrátili na horní parkoviště, uvařili něco jídla a flákali se až do pozdních nočních hodin. Nejprve se přicourala polovina výpravy od jezera. Došli na jeho konec a stejnou cestou se vrátili, protože vracet se po hřebenu jim přišlo jako sebevražda. Druhé části výpravy to přišlo jako úžasný nápad a vyrazila v ďábelském tempu. Konkrétně Olaf, Máša, David a Zabi. Proklínám se ještě dneska, že jsem s nimi nešel, že mě nožičky zradily v ten nejblbější okamžik.
Ti čtyři se objevili skoro za tmy a hned vypukla drsná krize. Asi zatím nejdrsnější. Kachna, když jsem mu ukázal nedaleký kemp a v něm sprchy trval na tom, že se vykoupeme (v tom jsme se shodli) a že pak hned vyrazíme na další cestu, abychom se kus posunuli po mapě a našli lepší místo na tábořiště (tady jsem byl tak nějka neutrální). Přišedší výprava ho poslala do anální krajiny, ale Kachna se nedal a statečně hulákal tak dlouho, až povolili.
Vysprchovali jsme se za 3 NOK, což byl jeden z nejlepších zážitků osledních dnů, hory nehory. Následný přesun tou nejhezčí norskou krajinou - náhorní plošinou Jotunheimenu - za příjemného šera. Bylo to kouzelné, ale za světla by to bylo lepší. Zabi demonstrativně mlčí a je v krizi, nesnáší noční přesuny a ještě víc nesnáší hledání místa na stan potmě. Uvnitř dodávky panuje drsná atmosféra, všichni se hádají se všemi, nejvíc Máša s Kachnou. Nakonec je Kachnovi odebráno velení a Kachna je v podobném stavu, jako Zabi. Zastavujeme, stavíme stany a jdeme spát. Nidko s nikým nemluví.
Tohle si napsal do deníčku Zabík:
Cesta
Zlatý vrchol výpravy. Túra podél jezera Gjende k chatě Kdositomákurvafurtpamatovattypitomýnázvy a zpět přes hřeben Besseggen. Podle průvodce prý jedna z nejhezčích tras v Norsku vůbec, mě se fakt líbila. Bohužel to byl výlet pouze pro vyvolené. První to vzdal Nopák vymlouvaje se na bolavé nohy a celkovou sešlost stářím zůstal u auta. Cesta začala hádkou, jako vždy. protože jsme vyrazili až v poledne na tůru na kterou se vyráží už za rozbřesku, pokud chcete dojít do večera živý. Ti méně drsnější z nás žbrblali, že to nestihneme a že půjdem jen tu lehčí půlku podél jezera k chatě Kdositomákurvafurtpamatovattypitomýnázvy a zpět. Drsnější to chtěli jít celé třeba až do noci. Ve mě se to mlelo, páč co do fyzického výkonu jsem drsný málo, co do pitomých nápadů jsem drsný až moc. Slabší zvítězili a šlo se kolem jezera. bylo tam ale hezky, tak jsem se rychle uklidnil. Výhledy na krásnou přírodu nám zpestřil David s Kachnou, když šli měřit teplotu jezera svými pytlíky. Bylo velmi velmi studené, nebo příroda dokáže být krásná ale také krutá. No nic. Po chvíli chůze po úzké pěšince se stalo něco velmi nemilého. Hrneček si vyvrkl kotník a musel se vrátit za Nopákem, Kachna chtěl zase být charakterem a šel s hrnečkem zpátky, byť ten o to evidentně nestál. Tak se Kachna připravil o nejkrásnější výlet, neboť byl v přesvědčení že to myslí dobře, přitom zbytečně. No prostě Kachna, já ho ten sobecký přístup snad nikdy nenaučím. Zbytek týmu urazil těch dlouhých 10 km k chatě Kdositomákurvafurtpamatovattypitomýnázvy. Bylo už pozdní odpoledne a proti nám se vraceli z Besseggenu turisti co tvrdili, že to jdou už od rána. Drsnější skupina (Dáša, David, Krtek) se přesto vydala nahoru. Chvíli se ve mě pralo mé líné a drsné já, pak jsem se ale rozběh za nimi a nelitoval jsem. Ostatní se vrátili tou samou cestou zpět. Začali jsme zhusta stoupat a zdolávat převýšení na horu na stěnu nad jezerem. Uvědomil jsem si že jsem se stal nejslabší článkem týmu a začalo mi zase být úzko. Za Machovou člověk musel běžet aby jí stíhal, Krtek byl drsný od pohledu a David se na všechno jen blbě tlemil. Dal jsem si tu fakt do těla, přesto jsme to zvládli ještě za světla a bylo to super. Na konci nám to zkazil zpruzenej Kachna, kterej z nějakého důvodu musel dnes spát o 100 km dál a tak nedbaje naší únavy nás hladový nahnal do sprch a do auta a ještě byl nepříjemný, fuj. Skazit si to ale nenecham. A navíc jsem tu ve sprchách ztratil hodinky.
Hodnocení:
Hezký zážitek
Hřeben Besseggen to byla paráda, kolmá stěna 400 m nad jezerem Gjende, 15m úzká šíje a hned další obrjezero. TOTÁLNÍ výhledy, TOTÁLNÍ kochačka, tady se mi mocmoc líbilo, sem se chci vrátit. Hory, jezera, ledovce... prostě všechno. Pak se vylezlo na horu Faktsinepamatujijejíjméno, nikde ani noha, nízké severské slunce vše zbarvilo tak nějak do fantastična a člověk měl chvíli pocit že je někde na měsíci, dal jsem si pivko, pochcal vrcholovou mohylu, čuměl na okolní hory a bylo mi dobře.
Hodnocení:
Ošklivý zážitek
Hřeben Besseggen to byl horor, kolmá stěna 400 m nad jezerem Gjende, 15m úzká šíje. a teď po tom lezte když máte závrať, bylo mi tu děsně úzko. Držel jsem se za Dášou, která lezla přede mnou, upřeně jsem sledoval její zadek, protože to bylo jediný místo, odkud nebylo vidět do tý hrozný hlubiny, pak mi ale utekla, já se omylem podíval dolů do tý modrý hlubiny, udělalo se mi zle. Zakousl jsem se do skály a udělalo se m moci zle neboť jsem byl na 100pro přesvědčen že tu teď zemřu.
Hodnocení:
Hledání noclehu
No tak to byl typický kachnoprovar, z nějakého mě neznámého důvodu jsme museli po náročném dni udělat ještě noční přesun. Za tmy jsme vypadli z krásný krajiny, kde je na co koukat někam dolů z hor do údolí abychom spali někde ve křoví. Byl jsem naprosto spruzený a dodnes nechápu proč. Někteří lidé zřejmě milují noční přesuny a hledání fleku za tmy. Dobře k půlnoci jsme teprve zakotvili na zaplivanym plácku, který za nic nestál.
Hodnocení:
Nocleh
No bída maximální. Plácek v lese plný slimáků a hoven, nikde nic. Bída, bída, bída. Být to v Čechách, tak je to ekvivalent pangejtu plného kopřiv, v kterém je nablito, Norsko je ale příliš nóbl země aby tu někdy měly kopřivy a poblitý pangejty.
Hodnocení:
Večeře
V podobném duchu jako předchozí. Druhý pokus o uvaření dobrého hostince na liháči. Za svitu baterky nic nevidím, slimáci mi lezou do ešusu, chroupu těstoviny zase za syrova, zapíjím vodkou.
Hodnocení:
Nálada
Všichni se stále hádájí, hádá se Mari s Martinu, hádá se Touškovklan, Denny zrpuzeně mlčí, já jsem spuzený, všichni jsou spruzený. Zřejmě zde dochází k zásadní vzpouře, kde byl Kachna baven veškerého organizování. A za to extempore co mi předved po Besseggenu na něm nenechám nit suchou. Matně si už jen vzpomínám na vyhrožování jak tu nechá toho kdo nebude nastoupen v 9.00 před autem, a jak jsme neschopný, na ty jeho nelogické procházky a pitomý návraty v době kdy už člověk myslel že má od něj klid. Zde byl jeden z kritických bodů výpravy.
Hodnocení:
Počasí
Bomba, počasí nelze jinak než chválit chválit chválit. Zvláště to jak nad Besseggenem nad námi celý den svítilo slunce a těsně vedle v horách fučelo a pršelo a mlhavo. Snad jen ten vítr nemusel být takový.
Hodnocení:
9. den
18. srpna 2005
vodopád Vettisfossen
Všichni až na mě nabaženi hor a treků si naplánovali výlet na nejvyšší norský vodopád Vettisfossen a tak jsme začali sjíždět dolů k jihu. Cestu jsem si moc užil, protože neustále stoupala a klesala krásnou norskou přírodou. Tohle mít doma, tak z kola neslezu. Nakonec jsme nalesali k fjordu, našli odbočku na vodopád, dojeli, kam to šlo a nastal další pěší trek. Vzhledem k tomu, že turistické bot yjsem přes puchýře neobul, šel jsem v sandálech a jelikož mě stále ještě bolely stehenní svaly, kulhal jsem a prožíval své osobní peklo. A protože neštěstí nechodí nikdy samo, rozhodla se Janička, že mě bude dělat společnost. Neutekl jsem. Dozvěděl jse mse spousty hodnotných informací o čemkoliv, zakončených i v oznamovacích větách otazníkem.
Pojal jsem to ale jako osobní zkoušku odvahy a rozhodl jsem se, že vytrvám i přes nástrahy osudu. Pajdal jsem statečně a ž k vodopádu, i když místy to bylo opravdu o život, v sandálech skáckat po kamenech nad divokou řekou nikdy nebyla má oblíbená činnost. Vodopád byl monumentální, už nevím, kolik měl metrů, něco ke třístům, dole se tříštila voda, hučelo to jako... prostě jako vodopád co má třista metrů. Zabi s Kachnou se vypravili až pod ně, já, chromý mrzák už jsem an to neměl. taky mě strašně bolela hlava z Janičky, takže jsem ybl rád, že jsem rád. Po cestě byl ještě pěkný řetězový most přes řeku, ale nikam to nevedlo, tak jsme se jenom pohoupali a šli dál.
Dole ve městě, když jsme se vrátili od vodopádu, jsme oblehli čerpací stanici, protože tam měli vodu, co nám dovolili natankovat do petlahví (už jsme se stali pro místní jistou atrakcí) a čerstvý chléb a záchody. Já miluju záchody! Nesnáším chodit na záchod v přírodě. Mělo by se to nějak vymyslet, třeba to granulovat nebo tak něco. Moc jsem si to užil, ale mslím, že jsem zdaleka nebyl sám.
Projeli jsme tunel a vyskytla zajímavá otázka - když cyklisté nesmí do tunelů a do města se nedá dostat jinak, než tunelem (ze všech stran), co ti cyklisti ve městě dělaj? Jezdí jen od tunelu k tunelu? Jednoho takového jsme totiž viděli, mastil si to od pumpy k tunelu a zpátky, pořád dokola, asi 200 metrů to bylo, kolo měl pekný, závodní...
Za tunelem jsme ještě kousek frčeli k jihu, když si Mary vzpoměl, že nechal u pumpy nebo kde bunud. Fabia se otočila k záchranné výpravě, Zabi si začal dělat demonstrativně večeři, i když ještě nebyl večer, aby prý to stihnul za světla, že nás zná, že zase zastavíme až o půlnoci. Měl pravdu. Mary bundu nenašel.
Projeli jsme nejdelší tunel v Evropě, měl 25 kilometrů. Vždy po čtvrtině vzdálenosti v něm byl vykutaný velký dóm, který někdo modře nasvítil, takže to vypadalo jako když se projíždí ledovec. Sice tam byl zákaz zastavení a kamery, ale to Kachnu nemohlo odradit. Máme z toho pěkný fotky.
Večer, už za hluboké tmy jsme zakotvili u nějakého městečka u malého jezírka. Nálada trochu stoupla, protože tam byla blízko civilizace a lavička se stolečkem. Zahrál jsem, podruhé na výpravě, něco na kytaru, Mary něco zahrál, obětoval jsem neprodenou lahev Jamesona, Zabi vytáhnul vodku, všichni pak piva a ztřískali jsme se jako prasata. Spát jsem šel v silně podnapilém stavu a bylo mě moc krásně. Krtkovi jsem slíbil, že mu roubiju hubu, jestli mě ráno bude budit. Asi to ale nevnímal, vypadal ještě hůž než já a stejně mě ráno vzbudil.
Tohle si napsal do deníčku Zabík:
Cesta
Ráno malé hledání sloupových kostelů v údolí, pak směr vodopád Vetissfosen, šplhání zpět do hor, pak brutální sjezd k fjordu. cca 6 km pěší výlet k vodopádu a zase cesta kolem fjordu, čekání na Mariho který ztratil bundu, tunely a zase noční přesun.
Hodnocení:
Hezký zážitek
No tak každopádně ten vodopád, takový určitě jen tak neuvidím, 275 m volného pádu, dole absolutní hukot. Lezu s Kachnoklanem až pod něj, zase se trochu bojím, hezký. Jo nevím jestli to není moc přízemní ale moc hezké taky bylo, jak jsme zastavili u jednoho obchodu, kde jsem po týdnu jedl čerstvý chléb a mlíko a kakal na splachovacím záchodě, to bylo moc příjemné. No a pak taky ty nekonečný tunely.
Hodnocení:
Ošklivý zážitek
No snad jen ta cesta k vodopádu nemusela být tak nekonečná a ten sloupový kostel mohl být sloupovatější. jinak si na něco vyloženě negativního nevzpomínám, ani mi nevadilo čekat na Mariho protože jsem tak dostal po dlouhé době příležitost udělat si večeři za světla.
Hodnocení:
Hledání noclehu
To samé jako předchozí den, snažíme se dostat po tmě co nejdál a tak se zase ochuzujeme o krásný kus cesty. Nechápu, ale už si zvykám.
Hodnocení:
Nocleh
Travnatá pláž na břehu místního jezera, tak trochu si tu připadám jako na návsi u českého rybníka protože v dálce jsou domy a na spaní u civilizace jsem si docela odvykl. znovu, teď už tradičně spím pod širákem, protože stavění stanu po tmě mě nebaví, zvlášť když vím, že hned po ránu na mě bude řvát Kachna ať ho rychle sbalím, že odjezd.
Hodnocení:
Večeře
Čínský nudle, v nich kus taveného síra, a rozlámaný 10 dní starý chléb, nechutná to ale dá se na tom přežít, když musíte jíst ve spěchu někde na parkovišti za bagrem a čekat aby ostatní mi neujeli když jsem si dovolil takový luxus jako teplé jídlo za světla.
Hodnocení:
Nálada
Dobrá, sice to tak občas nevypadalo, ale to nejhorší jsme už měli za sebou, cesta k vodopádu byla hodně společenská a kecací. Večer jsme pak v sobe objevili zase pozitivní vztah k alkoholu a zlikvidovali část zásob, zde padlo za vlast asi dvanáct piv a dvě flašky tvrdého. Rozebíraly se zase nějaký prasárny.
Hodnocení:
Počasí
Nejdřív jako že moc né, pak ale zase celkem jo, slunce nesvítilo ale ani nepršelo.
Hodnocení:
10. den
19. srpna 2005
Bergen
Život s Andreou přináší různé chvíle a různé situace. Když už je ale člověk po x-té uvězněn v nějakém malém městečku, které by mu i přišlo zajímavé, pokud by nemusel procházet všechny ulice a kochat se každým domem, schodištěm i květináčem v okně, a očekává se od něj, že se bude nad vším rozplývat, o všem hovořit a být neustále pozorný, získá k návštěvám obydlených aglomerací opravdu speciální vztah. Trochu jsem se proto obával Bergenu, známého norského města, kde jsme měli strávit dnešní den. Určitě tam číhaly rozkošné ulice plné zajímavých dvorků, mnoho interesantních lamp, koček v oknech a co nejhůř - zcela jistě i prostě úchvatných záhonů plných květin. Ano, musel jsme si přiznat, že jsem si po Andrejky boku vypěstoval nenávist k městům.
Když jsme se blížili k Bergenu, doprava zhoustla a já dostal ještě větší nechuť se podívat dovnitř. Pak jsme se propadli pod zem. Jeli jsme si po dálnici a najednou jsme byli ve spleti podzemních tunelů. Někdo vzal všechny ulice plné aut a zakopal je pod zem. Na podzemních křižovatkách byly dokonce směrovky, kam který tunel vede. Krtek plesal, asi se cítil trochu doma, plno blonďáků a ještě pod zemí. Nakonec nás to vyplivlo přímo u hanzovního přístabvního městečka, dnes Bergenské čtvrti. Napadlo mě, že všichni ti lidé, co píší turistické průvodce a v nich uvádí, že Bergen je norské město s největším počtem deštivých dní, že tu měl Hitler schované za války flotilu ponorek a že chlast se tu nedá normálně koupit by měli vědět jednu věc - jste kreténi!
Bergen se nám představil jako prosluněné, světlé a vzdušné město, plné krásné architektury, s minimem nadzemní dopravy, spoustou květin, příjemných mladých Olafů a Olafek a hlavně a to je inofrmace speciálně pro Kachnu: NA KAŽDÝM ROHU TU PRODÁVAJÍ ALKOHOL!!! Táhnul jsem několik lahví tvrdého alkoholu, dvě z nich dokonce na tu blbou dvoutisícovou hromadu šutrů v Rondane, dal jsme az ně poslední peníze a teď jsem najednou věděl, proč to nikdo nechtěl koupit! Protože je tu normálně k sehnání, Kachno jeden pitomej!
Než jsem tu děsivou zprávu o dostupnosti lihovin dozvěděl, pokusil jsem se za asistence Martiny a Maryho oslovit jednoho z kolemjoucích a nabídnout mu ze zoufalství lahev whisky alespoň za pořizovací cenu v Čechách, aby se mě peníze vrátili. Byl to muslim.
Krám, co jsme vzápětí našli, byl od vchodu až ke dveřím do skladu narvaný všemi představitelnými druhy alkoholu za zcela normální ceny. Jenom piva tam bylo asi sedmdesát druhů. Propadl jsem těžké depresi. Mary s martinou taky, měli těch lahví ještě víc, než já. Ze zoufalství jsem šel do prvního supermarketu a koupil si první jídlo, na které jsem narazil. Byl to krevetový salát a já jsem najednou věděl, že s každou špatnou zprávou přichází i ekvivalentní dobrá - našel jsem svůj chuťový grál. Bylo to vynikající. Tak vynikající, že jsem té dobroty snědl asi kilo a půl.
Pak jsme jen tak broudali městem, já stále sMrym a Martinou, výprava byla rozhádaná a roztrhaná do skupinek, takže nemám tušení, co podnikali ostatní. Prolezli jsme hanzovní skanzen, byl naprosto boží, měli tam i vycpané lidi v dobových krojích. Matina způsobila mezinárovní skandál, kdy vysvětlovala prodavačce verlybího masa, že by ho neměla prodávat. Prodavačka se jí vychechtala. To maso ale nebylo vůbec špatný, chutnalo to trochu jako panda.
Pak jsem poprvé za celou výpravu dokázal být zcela a bezvýhradně spokojený. Oddělil jsem se od Pešíků a šel do přístavu k majáku, kde jsme se natáhnul na trávník a pozoroval okolí. Asi tři hodiny. Bylo mě krásně, expedice za to stála. Bohužel, všechny krásné věci jednou musí skončit a tak jsme se zase sešli u dodávky a jeli jsme dál. Odjezd z města byl zpestřen Zabíkovo etudou na téma "Vhození pohlednice do poštovní schránky". Když jsme stáli na křižovatce, skočila zelená a my se dali do pohybu směrem z města, zažval Zabi "Támhle je!!!", otevřel dveře a vyskočil z auta. Pak jsme ho zcela konsternovaně pozorovali, jak ze všech sil běží na roh ulice, kde byla poštovní schránka, hází do ní pohlednici pro Lucku a pak zase sprintuje k autu, které už se mezitím dotstalo do situace, kdy muselo buď zrychlit, nebo způsobit těžkou dopravní zácpu. Stihnul to akorát, zabouchnul za sebou dveře, usadil se a zeptal se,co se nám děje, že na něj tak divně čučíme. Naskonec jsme to kolektivně vyhodnotili jako halucinaci a už o tom nemluvili.
Cesta za Bergen byla nudná, už mě začaly všechny ty řeky, jezera, tunely a vodopády na každém rohu lézt na nervy. Chtělo byto zase na chvíli něco na způsob Mostecké uhelné pánve, aby se mě srovnala hladina vkusu zase na normál. Zakotvili jsme, zcela výjimečně ještě trochu zasvětla na příjemné odpočívadle kdesi v nějakých horách. Byla tam příjmená travnatá plocha, vodopád jako prase opodál, divoký kaňo mezi odpočívadlem a silnicí a dva německé karavany s bodrými Bavoráky.
Opět jsme vyjmuli ze zavazadel neprodaný alkohol, já zcela rezignovaně všechny svoje skryté zásoby a dali se do konzumace. Z nešťasné lásky k penězům, které jsem mohl obdržet za chlast obdržet jsem začal hrát opět melancholické písně, takže Zabi hned začal držkovat. Zahrál jsem mu Bufallo Billa, nejsprostější píseň na světě a dal na chvíli pokoj. V tu chvíli vylezli ze svých karavanů němci, chytli se kolem ramen a začali se kolébat do rytmu, asi si mysleli, že je Octoberfest.
Spal jsem pod širákem, byla to krása. Vodopád hučel za rohem, štíty kopců a skal úzké soutěsky čněli všude okolo, alkohol jitřil moji představivost, hvězdné nebe nade mnou a jako bonus Mary ještě chvíli brnkal cosi na kytaru. Nejhezčí večer z celé výpravy. Asi budu lepším člověkem a přestanu po nocích pro začátek obírat v parku důchodce a vypalovat cédečka.
Tohle si napsal do deníčku Zabík:
Cesta
Kulturní den, návštěva historického města Bergen, celodenní akce. Nejdřív se mi tam vůbec nechtělo protože souhlasím s Kachnou, že města jsou fuj, pak se mi tam ale líbilo. Po tradiční krátké hádce jsme se rozdělili na dvě skupiny. Ostatní dopoledne zůstali ve městě a já, David a Kachna jsme odvezli auta za město abychom nemuseli platit parkovné a vrátili se pro ně až večer. Z Bergenu jsme se otočili na východ, zamířili směrem na Oslo a urazili ještě cca 50km
Hodnocení:
Hezký zážitek
Bergen je krásné město, myslel jsem jaký to nebude zapadákov ale tady to děsně žilo. Město vzdáleně připomíná Karlovy Vary, velikostí a zalesněnými kopci kolem. Všude ale čisto, čisto, čisto a klid. Na povrchu chodí jenom lidi a jezdí trolejbusy, veškerý dopravní ruch je sveden pod zem, kde je v tunelech labyrint křižovatek, přesně takhle bych si to představoval v Plzni. V centru u přístavu jsou historické dřevěné hansovní domy, rybí trh a ulice a parky plné upravených rozkvetlých záhonů. Vůbec jsem neměl pocit, že jsem kdesi na krušném severu ale v nějakém příjemném středomořském letovisku, tam by to ale smrdělo a ulice by byly plné tmavých líných a hlučných lidí. V tomhle blonďákově na sebe všichni byli hodní, zdvořilí,krásní a šťastní. Všechny domy krásný a opravený, přestože se tu prodávalo mnoho suvenýrů, na ulicích nebyl vidět žádný pitomý kýč, všechno zde má styl a vkus (pozn. autora: nevztahuje se na svetry a trička se sobem). Prostě ideální město, kde bych chtěl žít, ó pěji chválu na nordickou rasu. Jenom ty hospody, ty mi tady chyběj. S Kachníkem jsme se rozšoupli a koupili si napůl krabici plnotučného mlíka, sedli si na molo, čučeli na krásný dřevěný plachetnice, chlastali mlíko a snili jak plujeme na té bárce kolem světa.
Hodnocení:
Ošklivý zážitek
Když jsme chtěli zaparkovat auta za městem, tak jsme s se Kachníkem pěkně motali. Na každém mostu byla cedule, že si nás po přejetí dotyčného mýta vyfotí a na výjezdu z města brutálně zkasírujou, nic takového se naštěstí nestalo přesto jsme se s Kachníkem pěkně zpotili, hlavně když jsme popáté vjeli na most, kde za jedno přejetí chtěli v přepočtu 200 Kč. Po událostech příštích dnů se tomu musím smát.
Hodnocení:
Hledání noclehu
V této činnosti jsem už byl naprosto apatický a nic jsem nevnímal, prostě jsme najednou zastavili a bylo mi oznámeno, že se zde spí, vylez jsem z auta a složil se do trávy, víc si nepamatuji. Asi 50 m od nás hučel za rohem obrovský vodopád, ani jsem neměl náladu zvednout se a jít se na něj podívat.
Hodnocení:
Nocleh
Odpočívadlo, lavičky, stoleček, záchůdek - norská klasika. Vedle nás seděla parta Němců, kteří si mysleli jak jsou in, že v Norsku spí v karavanech a pijí český Staropramen. Když jsme se vedle nich plácli do trávy a otevřeli Prazdroj, šli znechuceně spát.
Hodnocení:
Večeře
Cosi hnědého ze dna batohu. Fakt, že už jsem se prožral na dno zásob a všechno je tam hnědé a zatuchlé mě mírně znervóznil. Dokud ale je pivo tak to vydržím.
Hodnocení:
Nálada
Nejdřív se vesele chlastalo a byla sranda, pak ale Denny vzal kytaru, po Buffalo Billovi začal pět své melancholické písně a mě tím uspal. Je starej a už prostě do toho nedokáže dát ten elán.
Hodnocení:
Počasí
Sluníčko, občas to fouklo, v noci padla tak brutální rosa, div mě to nepřimáčklo, tak se ráno sušilo.
Hodnocení:
11. den
20. srpna 2005
Hadrangervidy
Ráno bylo krásně alkoholické, s lehkou kocovinou a úsměvem ve tváři. Němci odvedle z karavanů ještě hluboce spali, protože večer se s námi chtěli poměřovat v pití českého piva a dopadlo to pro ně jak jinak, než špatně. Opět jsem byl, jako každý den, sbalený jako první, nasnídaný jako první a připravený k odjezdu jako první. Ostatním to trvalo další dvě a půl hodny, takže jsem naštvaně chodil od auta k vodopádu a zpět a kopal do menších kamenů a zvířátek. Doba odjezdu z tábořiště rovná neschopnost nejpomalejšího člena výpravy krát čtyři.
Když jsme konečně vyjeli, museli jsme neustále objíždět nějaké fjordy, projíždět nějaké tunely a míjet nějaké vodopády, že z toho těm norům nehrábne. Jeden z fjordů byl tak dlouhý, že přes něj vedla zkratka trajektem. Ještě nikdy jsem nejel přes fjord trajektem, tak jsem si to pořádně užil. Strhla se sice brutální hádka o to, jak rychle trajekt jede, ale té jsem se zúčastníl spíš ze zvyku, něž kvůli otěšení. Pak jsme dali koupačku, jak jinak, než ve fjordu. Voda byl příšerně ledová, ale zaplaval jsem si, koneckonců, stále ještě to bylo Severní ledové moře, i když přes sto kilometrů ve vnitrozemí.
Zabimu uplavala alumatka. Nepochopil jsem do dneška, jak se mu to povedo. Kdyby to byla nafukovací matrace, ok, na té se dá plout po hladině, ale alumatka? Lovili jí s Honzou na rybářský prut, až tam nakonec musela Máša skočit a alumatku vylovit. Chudák holka, tuk na sobě nemá žádný, divím se, že nezamrzla uprostřed pohybu. Já pozoroval okolojedoucí cyklisty, až se jeden zastavil a zeptal se mě, co na něj tak divně koukám. Vysvětlil jsem mu, že bych taky rád jezdil po Norsku na kole a dali jsme se do řeči. Byl to Ital, z Florencie, moc jsme si rozumněli. Já mu chválil Toskánsko, on mě chtěl taky něco pochválit, ale nemohl si na nic vzpomenout, tak alespoň chválil počasí. prostě nekonfliktní člověk.
Konfliktní člověk oproti tomu zavelel odjezd a my nastoupali turbonuklearněbožským tunelem šroubovicí strašně vysoko do pohoří Hadrangervidy. Kdybych si v průvodci přečetl, že to je to pohoří, jak se tam dá skvěle chodit na Treky, vystoupil bych. Takhle jsme jenom profrčeli úžasnou krajinou. Cestou bylo nějaké vodní dílo, ale zrovna jsem se koukal na druhou stranu, takže když Zabi začal nadšeně naskakovat, ukazovat s okýnka a říkát "váva!", stihnul jsem zahlédnout jen kousek. Znakem naší výpravy se satlo, že míjíme ty nejzajímavější místa bez zastávek, zatímco na nudných odpočívadlech trávíme většinu dne kachnožrádlem a hádkami.
Při jedné ze zastávek na náhorní plošině Hadrangervidy, kde to vypadalo jako z Jacka Londona Zaimu hráblo a utekl nám. Musel v sobě mít veliký přetlak. Nakonec se vrátil, asi mu byla zima.
K večeru jsme sjeli do městečka v údolí, kde měli opuštěnou jednokolejnou železnici, na které nějaký místní norský podnikavec provozoval takové žůžo drezínky. Bylo ale už pozdě a stmívalo se, tak jsme ot nechali na ráno, že se pořádně projedeme a zařídíme si. Nocleh byl tentokrát na opuštěné louce za městečkem, kde to vypadalo strašidelně díky mlze, tmě a Kachnovi, který tu papulu prostě nedokázal zavčít a non-stop se hádal s Davidem. Uvádím ukázku jejich funfovaného rozhovoru:
"Chlapče, otáčky točivého pole jsou dány kmitočtem napětí odebíraného ze sítě a počtem pólů trojfázového motoru."
"Debile"
"Hovado"
atd...
Konec ukázky. Vydrželi se takhle hádat několik hodin, během stavby stanů, během improvizované večeře i během doby, kdy jsem se snažil usnout. Z lesa zase něco kvílivě řvalo, ale protože tím směrem ležem v mlze Zabík, byl jsem klidný, asi ho zase volala příroda. Martina se ovšem bála doopravdy, Zabi umí být hodně přesvědčivý.
Tohle si napsal do deníčku Zabík:
Cesta
Předem se omlouvám neboť mezi sepsáním předchozího dne a tohoto uplynuly dlouhé tři měsíce proto to jaksi bude ztrácet kontinualitu. Mezitím jsem stačil dostudovat a stal jsem se moudrým a váženým inženýrem, možná se to odrazí v kvalitě textu. Takže... Byl to den dlouhého přesunu na východ napříč Norskem od Bergenu k Oslu. Nejdřív se míjely ty pitomý fjordy, všude to tu vypadalo jak někde v kýčovitym Švýcarsku. Samý jezera, bílý vesničky s kostelíky a kopce, slunce pražilo, pořád se koupeme v moři. Takhle jsem si drsný sever nepředstavoval. Pak se jeden fjord překonal trajektem vyjelo se do hor Hadrangervidy kde bylo brutální stoupání. Nahoře byl brutální ledovec a kaňon a brutální hydroelektrárna, doma jsem se pak dozvěděl že je to jeden z nejbrutálnějších kaňonů a hydroelektráren v Evropě vůbec a jezdí se sem na to dívat lidi s celého světa. My, díky Kachnovo tupé organizaci a nevědomosti, tu ani nezastavili. Pak se jelo skutečně drsným severem, kde nebylo nic, jen tráva a kameny a bílé hory v dálce. Děsně mi to připomínalo krajinu, kde se odehrává děj Barbara Conana, měl jsem děsnou touhu vzít si slipy z medvědí kůže, do ruky oštěp a vyběhnout do hlubin té fantastické krajiny. To jsem také na první čurací pouze udělal. Došel mi ale dech na prvním kopečku a všichni z auta na mě křičeli že jsem blbec a ať se vrátím, že jim je tu zima.
Hodnocení:
Hezký zážitek
Koupání ve fjordech. Na konci toho posledního hluboko pod horami stála malá vesnička. Místo pláže zde byla do hladka obroušená žulová skála pozvolna mizící v moři, někdo tu dokonce udělal skokanský můstek a molo aby vytvořil dojem mořského letoviska. Voda byla ledová úplně brutálně to nás ale nezastavilo. Po koupání mi do vody spadla karimatka, dlouho mi jí lovili rybářským prutem a Machovou.
Hodnocení:
Ošklivý zážitek
To že jsme v té Hadrangervidě skoro ani nepřibrzdili, to je mi docela líto. Je to důsledek tý Kachnovo šílený organizace, kdy si o Norsku zjistil jenom to, že je na severu a jsou tam kopce. To mu nikdy neodpustím.
Hodnocení:
Hledání noclehu
Předzvěst malérů dnů nadcházejících. V městečku pod horami jsme našli opuštěnou železnici, kde místí podnikavce poučeli malé šlapací drezínky na svezení, to se nám moc líbilo (chlapům), všichni jsme se na drezínce vyfotili a rozhodli se že se ráno půjdeme svézt. Samozřejmě už mezitím padla tma a fábie byla vyslána aby našla nocleh za městem, našla ho po dlouhé době na takové strašidelné loučce uprostřed lesů.
Hodnocení:
Nocleh
Atmosféra zde byla fakt magická. Skrz opar svítil matný úplněk, po louce se válela taková ta typická hororová mlha co je vám jen do výše kolen, všude kolem tmavé obrysy borovic a rozeklaných skal. Z lesa každou chvíli něco ponuře zavylo a zafunělo. Spali jsme nezvykle blízko k sobě. I já jsem si lehl jen 20m od ostatních na kraj lesa a celou noc myslel na to, jak mě něco najednou čapne za nohy a bezbranného odtáhne do jeho temných hlubin.. brr. Spát vedle Kachny bylo ale mnohem horší.
Hodnocení:
Večeře
No toť otázka... Konzerva čehosi a norský chleba. Vařit po hmatu je ale děsnej vopruz. Ještě že je chlast. Ten se po hmatu dá pít.
Hodnocení:
Nálada
Naprosto vykachněná. Kachnovi zde definitivně hráblo a rozhodl se nám dát celovečerní přednášku z 3. semestru fyziky. Nešel zastavit tak šli všichni spát. Ještě než jsem usnul tak jsem slyšel jak ze z mlhy ozývají zmatené výkřiky o principu a efektivitě adiabatických motorů. Hororová atmosféra byla dovršena.
Hodnocení:
Počasí
Naprosto nechutně krásné, už se mi chce z toho Norska brečet. V moři se koupu častěji než na dovolený v Itálii, a to jsme vyrazili na hory.
Hodnocení:
12. den
21. srpna 2005
Černý den
Opět ráno. Vzbudil jsem se jako první, posadil se (čímž jsem dostal hlavu nad hladinu ležící mlhy) a rozhlédl jsem se okolo sebe. To, co se večer za soumraku zdálo jako strašidelná louka u strašidelného lesa, za světla skutečně vypadalo jako strašidelná louka u strašidelného lesa. A právě z lesa se za okamžik vypotácely dvě příšery. Jedna byla celá krvavá a nesla lidskou hlavu, druhá byla tříhlavý drak. Obě se vášnivě přely o principu asynchronních motorů. Za nimi šel Kachna a nadával jim do debilů a hovad.
Pak jsem probudil opravdu, posadil se (čímž jsem dostal hlavu nad hladinu ležící mlhy) a rozhlédl jsem se okolo sebe. Viděl jsem jen mlhu, která pokrývala široké okolí a tedy i celou louky. Odkudsi odspodu se ozývali hlasy Kachny a Davida, které pokračovali v debatě o motorech. S nadějí jsem se podíval k lesu, ale nikdo se odtamtud nepotácel.
Po tradičním kachnožrádlu, které jsem strávil sbalený a připravený k odjezdu před dodávkou Kachna rozvinul teorii, že na drezínky půjdeme hromadně. Mášule ho poslala do háje, že jí drezínkyn ezajímají. Kachna poslal do háje Mášuli, že to zase nezajímá jeho a že drezínky zaplatí ze společných peněz, protože je to solidární. Strhla se opět brutální hádka, Kachna se opět urazil a opět řekl, že se an nás vykašle, protože to s námi myslí dobře a my ho za to nemáme rádi. Zase jenom vyhrožoval.
Drezínky nejezdili. Svaz norských důchodců si je pronajal na celý den. Sice to nevypadalo, že by na nich chtěli jezdit, ale měli je pronajmuté a nepučili, mrchy skandinávský zaopatřený. Vyjeli jsme. Atmosféra v dodávce byla nepříjemhá. Kachna se ještě několikrát pokusil rozdmýchat spor na téma solidarita a drezínky, ale Máša s ním nemluvila, tak dal taky pokoj. Při jedné ze zastávek u uspermarketu Kachna zbledul a oznámil nám, že nám musí něco důležitého říct. Že je to důležité pro celou naši výpravu a že to ve finále zcela změní její charakter. Zaradoval jsem se. Konečně, říkal jsem si, nám Kachna řekne, že už se nebude rozčilovat, křičet na nás, že se s námi vždy pokusí dohodnout, vezme v potaz názory ostatních, bude na nás hodný a už nikdy v životě neřekne slovo motor. Celá naše výprava tak dosáhne vytoužené harmonie aproto se cestou zpátky domů stavíme na nějakých památkách, stanovat budeme ještě za světla a tak vůbec nám bude všem dobře.
Kachna oznámil, že ztratil ledvinku se všemi penězi na benzín, mýto, trajekt a jídlo.
Ve výpravě, která už tak byla v těžké krizi zavládla ještě větší krize. Všichni začali mluvit naráz na všechny, hledal se viník (což nechápu), všichni se ptali Kachny, kde ji měl naposled, on nevěděl, pak někoho napadlo, že ji viděl na kufru od dodávky ráno na louce, Kachna nám tvrdil, že na louce jsme vůbec neparkovali, pak jsem mu ukázla fotografii, na které byla louka, zaparkovaná dodávka a před ní Kachna, jak se hádá s Mášou, Kachna stále tvrdil, že na louce dodávka neparkovala, takže jsem se dovtípil, že je ještě víc nepříčetný, než obvykle, Mary propadl skepsi, Janička vesele žvatlala jako kdykoliv jindy... prostě, bylo to moc príma.
Fabie dvakrát vyjela zpátky, aby ledvinku našla a dvakrát se vrátila s prázdnou. Ostatní mezitím posedávali na opočívadle a hráli scrabble a přemýšleli, co dál podniknou se s svými životy, když jsme teď uvězněni ve Skandinávii a nemáme peníze.
Za ponurého ticha (Kachna) a ponurého ticha jiného druhu (ostatní) jsme vyjeli dál, do Osla. Dorazili jsme tam skoro za soumraku a zaparkovali u kajakářského klubu, kde byl pěkný travnatý palouček, molo a Oslofjord. Kachna se uchýlil do ústraní a šel spát, já se Zabíkem jsme se uchýlili na molo, koukali na měsíc a chlastali zbylé pivo. Bylo to docela fajn. Pak se přihnal déšť, tak jsme zalezli do stanů taky a bylo po ptákách. Nejsmutnější den výpravy.
Tohle si napsal do deníčku Zabík:
Cesta
První co ráno slyším když otevřu oči je samorozprava o isochroních motorech ozývající se z mlhy. Ten blbec o tom mlel snad celou noc. Takto výstižně začínal náš nejhorší den v Norsku. Pak Kachna seřval holky že s námi nechtěj na drezínky a nechtěj nám na to dát ani peníze. Několikrát se urazil a odešel, bohužel se pokaždé vrátil. Vyrazilo se do městečka k drezínkám, bohužel je měl zamluvený zájezd důchodců tak jsme měli smůlu. Vyrazilo se dál směrem na Oslo a dál už nemá cenu ani nic popisovat...
Hodnocení:
Hezký zážitek
Hezký? z tohoto dne? Ale jo. Na doporučení Dennyho jsem si koupil výborný krevetový salát, hrál jsem ten den asi milionkrát Skrebl, to je asi vše co lze označit za pozitivní.
Hodnocení:
Ošklivý zážitek
Mount Everest mezi ošklivými zážitky v Norsku. Kachna stratil ledvinku se všemi penězmi. Má cenu o tom ještě psát? Ale jo ať je to zaevidované: Po cestě z městečka jsme si spolu několikrát dali v autě Skrebl, pěkně jsme ho drtil, byl naštvaný :-) po cca 80 km jsme zastavili v dalším městečku na parkovišti za supermarketem. Chtěl peníze, začal hledat ledvinku a nenašel jí. Řekli jsme mu ať neplaší a on plašil dál. Prolezli jsme celý auto a nic. Všechno jsme vyházeli a prošacovali, což byla docela fuška vzhledem k tomu děsnýmu bordelu co jsme tam měli. Tak se Kachna a Machovou vydali ve Fabii těch 80 km na zpět aby ji hledali. Vůbec netušil kde o ni přišel. Nejpravděpodobnější variantu, že ji nechal ve vzteku položenou na kapotě od Cihly, si vůbec nechtěl připustit. Vrátili se po dvou hodinách a zdálky se smáli, my jsme se na ně tedy taky smáli. Mysleli jsme si, že ji našli, oni se mysleli, že jsme ji našli my. Mysleli, si, že si děláme prdel, když ji nemáme, my totéž. Smutné setkání s realitou, vztek, nasrání, zoufalství, beznaděj. Následovala dlouhá hádka s Kachnou o tom kde vlastně ledvinku naposledy viděl. Vyšlo najevo že si nepamatoval ani kde a jak jsme ráno parkovali, ani když jsme mu ukázali fotografii našeho auta, tvrdil, že tam nestálo. Tak moc nepříčetný byl (Víc než normálně? pozn. autora) Vyrazila zpět druhá výprava kterou vedl nejpříčetnější z nás, tedy Marian. Vrátili se po třech hodinách a já poprvé viděl Mariho nasraného a nepříčetného. Byla to krize. Nejvíc mě mrzí ta pasivita kterou jsme projevili já a lidé co zůstali na parkovišti. Byli jsme jen pár km od unikátního kostelíku na který jsme se chtěli den před tím moc podívat, Kachna nám to ale z důvodů nedostatku času a peněz zatrhl a teď jsme tam ani během toho čekání nezajeli. Jaká to ironie. Měli jsme jet všichni s Kachnou zpět. Najít ledvinku, zmlátit Kachnu a hodit ho do vody a jít se vožrat. Bohužel.
Hodnocení:
Hledání noclehu
No haha. Zase za tmy, jak jinak. Bylo to kdesi na předměstí Osla u moře. Tady už byl problém sehnat přenocování v divočině. Místo hledal Michal a Krtek a musím říct, že v rámci možností se jim to celkem povedlo, i když jsem na ně děsně nadával. Bylo to na posekané louce u parkoviště místního kanoistického klubu. Pod námi bylo krásné molo a čisté moře. Pán co ten den jako poslední odcházel z večera z klubu se zděsil, jaká tlupa Rumunů se mu usídlila na trávníku. Měl z nás takový strach, že se nás ani neodvážil vyhnat.
Hodnocení:
Nocleh
Tady nás poprvé zastihl vážněji déšť takže jsem spal po týdnu ve stanu i když se mi nechtělo. Spát ale na kulturním trávníku a ne někde mezi šutry a hovny bylo příjemná změna. Ráno byl ale rychlý budíček, protože se sem začali sjíždět kanoisti a tvářili se, jako že jen čekají až se jich sjede taková přesila aby nám ukázali co si myslí o špinavých Rumunech, co se jim utábořili na jejich krásném trávníku. Tak jsme se raději zdekovali.
Hodnocení:
Večeře
Nudle udle dle le e - ale na molu při měsíčku, nohy v moři. Docela romantika. K tomu zbyl ještě nějakej chlast.
Hodnocení:
Nálada
No velice rozpolulná. Kachna byl na pokraji psychického zhroucení. O jeho příčetnosti se nebavím, o tu přišel ve 12 letech. Večer jsem ale s Dennym seděl na molu, moře tiše šumnělo a nad zálivem vycházel úžasný úplněk, my likvidovali Dennyho neprodanou Whisku a plánovali jak už od teď budeme dospělí rozumní zodpovědní mužové aby se za nás naše partnerky už nemusely stydět. Z těch opileckých keců už dávno sešlo, přesto to ale byla romantika.
Hodnocení:
Počasí
Celý den bylo horko, že se nedalo vydržet na slunci. Chvíli po tom co vyšel ten krásný měsíc se ale zatáhlo a začalo pršet, tak jsem si musel tentokrát na noc postavit stan. Byl to ale první a jediný noční déšť který nás tu potkal. Tak jsem mu to odpustil.
Hodnocení:
13. den
22. srpna 2005
Oslo
Oslo. Kachna, toho času v exilu, nedokázal ovlivnit touho zbytku výpravy projít se Oslem, když už jsme tady a tak touto šťastnou konstelací došlo k tomu, že jsme zaparkovali kousek od centra v zapadlé uličce, zadarmo a šli se kochat historickým centrem. Mě nejvíc zaujala radnice, celá obložená cihličkami, s gigantickými hodinami na jedné z věží. Takhle by mohla vypadat moderní architektura. Prilezl jsem s Pešíkama i park plný soch, ale byly značně depresivní. Královský záměk měl krásný park plný blabutí a tak vůbec to tu vypadalo spíš jako na jihu, než na severu. K autu jsem se vracel plný dojmů a povedených digitálních záběrů.
Protože pak už jsme se jen přesunuli ku švédskému Goteborgu, cestou se vykoupali v moři, i když pak se ukázalo, že to moře není, bude tenhle zápis asi nejkratší. Ba ne, ten další, poslední bude ještě kratší, protože pak už jsme si namířili domů.
Takže, spali jsme zase na strašidelné louce, ale protože jsme byli rozhádaní, každý tam spal sám, i když jsme byli kousek od sebe. V noci zase něco strašně řvalo z lesa. Mám podezření, že se Zabi v noci proměňuje ve vlkodlaka a chodí lovit malá nevinná zvířátka. Třikrát po sobě, to už nemůže být náhoda.
Tohle si napsal do deníčku Zabík:
Cesta
Ráno přijíždíme do centra Osla, kde se brutálně pohádáme. Následuje individuální prohlídka města. Všichni obdivují jak jsem se k autu vrátil bez mapy a hodinek na minutu přesně, protože mě prý už odepsali. Jsem prostě dobrej. Za Oslem dáme ještě koupání a oběd na místní pláži, moře bylo fakt teplé, Denny si půjčil moje plavky, hnus. Pak se zase dlouho do noci přesouváme směrem na jih. Opouštíme Norsko a kolem jedenácté večerní končíme kdesi na poli u švédského Goteborgu.
Hodnocení:
Hezký zážitek
Už podruhé jsem byl velmi mile překvapen krásou a čistotou norských měst. Ač nejsem městofil a Oslu jsem se vyloženě bránil, moc se mi tu líbilo. Takže proč stojí za to se do Osla podívat: Přístav s krásnýma plachetnicema a pobřežní promenáda se špičkovou moderní architekturou, milovníci architektury jistě ocení naprosto jedinečnou radnici v konstruktivistickém stylu, doporučuji vejít dovnitř a navštívit třeba tamnější záchody, to ani nebyly záchody, to byl chrám sraní, ani se mi odtamtud nechtělo. Dále je dobré vidět královský palác a všechny nádherný parky kolem, všude klid veselo pohoda, ideální město, sem se jednou přestěhuju.
Hodnocení:
Ošklivý zážitek
Při hlednání parkování zadarmo v centru Osla krize dosahuje vrcholu. Kolektiv je absolutně rozvrácený (ještě víc než normálně). Hádá se každý s každým. Hádám se i s Marianem, což jsem myslel, že se mi nikdy nepovede. Nasral mě Perloň, který mě poté co jsem se ho zastal v jedné hádce, poslal do prdele. Debil afektovanej to je. Oslo si tedy každý prošel individuálně, což nám všem jenom prospělo.
Hodnocení:
Hledání noclehu
Klasické bloudění nočním švédským venkovem. Fabie vždy jede napřed hledat místo, vrátí se s nějakým názorem, pohádáme se, vymění se posádka a vyrazí se znovu. To děláme dokud nejsem tak unavení, že spíme třeba v pangejtu.
Hodnocení:
Nocleh
Strašidelná louka uprostřed lesů asi 20 km za Goteborgem. Je hovno vidět a z lesů něco hrůzostrašně vyje, jako když tam podřezávají malé dítě. Dlouho jsem posouvali naše místa na spaní, protože kvůli vzájemnému odporu jsme chtěli být co nejdál od sebe, kvůli strašidelné atmosféře kolem jsme to ale zase nechtěli moc přehánět. Jo a taky tu brutálně žrali komáři.
Hodnocení:
Večeře
Gulášová konzerva ála nasekané vnitřnosti z prasete. Ohřívat to za svitu baterky byl hnus, ještě že jsem vzal tolik piva.
Hodnocení:
Nemáme se rádi
Nemáme se rádi.
Hodnocení:
Počasí
V Oslu bylo vedro na padnutí. Fakt jsem neměl pocit, že nejsme v Norsku, ale někde na jihu, už je to trapné.
Hodnocení:
14. den
23. srpna 2005
Domů!
Už jen cesta domů. Události hodné zaznamenání: Zabi si rozdělal na trajektu karimatku, vyndal poslední májku a jal se mazat ji na chléb. Zapálit liháč jsme mu zabránili v poslední chvíli. Už takhle se na něj chodilá dívat celá loď. Posádka dodávky opět zabloudila o udělala okružní jízdu okolo Berlína. My ve Fabii jsme taky zabloudili a jeli jsme šptaně, dokud nás nezastavila cedule Hamburg 15 km. Mary zná spoustu veselých zážitků, vyprávěl mě je celou noc, abych neusnul za volantem. S překročením českých hranic jsme se vrátili do špinavé, hnusné a nepříjemné reality. Symbolicky u nís bylo opravdu hnusné počasí.
A ještě jedna věc: Za nějaký čas, jednoho podzimního odpoledne zazvonil u Kachny pošťák a podal mu balíček. Uvnitř byla ztracená ledvinka se všemi penězi, doklady a vším ostatním a na obálce bylo norské razítko.
Tohle si napsal do deníčku Zabík:
Cesta
Frčíme domůůůůů. Někteří z nás se už těší za svými dívkami a ženami. Někteří z nás by tu ještě zůstali ale došlo jim pivo. Já obojí. Jedeme zase přes Helsinborg do Dánska, chvíli nejsme schopni si koupit lístek na trajekt a hrozí, že uvízneme na vždy ve Skandinávii, z čehož jsem měl smíšené pocity. Pak se to ale díky Máše a Krtkovi vyřešilo a my hnali přes celý Dánsko abychom stihli poslední trajekt do Německa.
Hodnocení:
Hezký zážitek
Cestou jsme si dali ještě koupání v moři, našli jsme si úplně fantastickou písčitou pláž, moře bylo sladké a rychlé (Zjistili jsme že je to řeka, to je ale jedno). Koupání parádní, chlapi soutěží v hloubení nesmyslných děr v písku, skoro jsem vyhrál.
Hodnocení:
Ošklivý zážitek
Ty dlouhý přesuny mě prudí, už jsem uscrabbleovaný k smrti, na dálnici byla zácpa, zahlídl jsem konečně soba, ale asi jen na 0,25 s.
Hodnocení:
Hledání noclehu
Opět noční přesun Německem, opět bloudíme kolem Berlína.
Hodnocení:
Nocleh
Spím s Kachnojc u zadního stolečku v dodávce, Kachna se v noci stále probouzí a je cholerický na všechno kolem, zabít ho.
Hodnocení:
Večeře
Tak to fakt nevím takže nebudu machrovat.
Hodnocení:
Nálada
Žádná, chceme domů. Jen u toho moře-řeky bylo hezky.
Hodnocení:
Počasí
Ve Skandinávii bylo ještě krásně, jen co jsme se vrátili do Evropy, začalo být hnusně, už nás to ale neptrápí.
Hodnocení:
Tohle si napsal do deníčku Zabík o dalším dnu (rozdělil si návrat do dvou dnů, takže zatímco můj deníček končí konstatováním, že jedeme domů, Zabi napsal ještě pár řádek naví...:
Cesta
Návrat do ČR, ráno se ocitáme na hranici země plné trpaslíků, lije jak z konve, všude bordel a kopřivy, za smradlavý záchody chtěl platit. Chci zpátky do Norska. Doma už mě ale čeká Lucinka.
Hodnocení:
Hodnocení:
Hezký zážitek
Lucinka mi doma připravila jídlo, moc dobré jídlo, teplé civilizované jídlo. Na talíři. Kachna nikde.
Hodnocení:
Ošklivý zážitek
Konfrontace Skandinávie s blbýma Čechama je depresivní - Blbý počasí, blbý příroda, blbá kultura všeho. Asi se budu stěhovat.
Hodnocení:
Hledání noclehu
Lucka si vzala tu sexy noční košilku a řekla šmudlo hledej..... :-)
Hodnocení:
Nocleh
Našel jsem.... :-))))
Oslo(Wikipedie)
Oslo [v norštině čti Ušlu nebo Ošlo, ve staronorštině znamená jméno města zřejmě "svaté město" nebo podle některých odborníků také "město na ústí ŕek"] (dříve Christiania a Kristiania) je hlavní město Norska a správní město kraje Akershus a Oslo. Oslo leží v jihovýchodní části Norska u Oslofjordu. Město bylo založeno v roce 1048 králem Haraldem III. Hardradou. Jeho bouřlivý rozvoj v moderní město nastal teprve v závěru 19. století, kdy převzalo roli nejdůležitějšího norského města od Bergenu. Počet obyvatel k 1.10.2009 byl 580 229, z čehož již 25% tvoří imigranti (celkem 140.000 osob), zejména z Pákistanu, Somálska, Srí Lanky, Iráku a Turecka. Počet obyvatel města se každý rok výrazně zvyšuje díky liberální přistěhovalecké politice státu a otevřenému pracovnímu trhu. Vedení města (Byrådet) předpokládá, že v roce 2020 bude mít Oslo 627.000 obyvatel. Konurbace Osla a měst kraje Akershus má 800 000 obyvatel. Rozloha města je 454 km², čímž se řadí mezi nejrozlehlejší hlavní města Evropy.
Oslo je jedním z nejvýznamnějších námořních přístavů Norska, a důležitým železničním a silničním uzlem země. K mezinárodnímu letišti Gardermoen na sever od Oslo vede moderní železniční rychlodráha Flytoget. Je také nejvýznamnějším hospodářským, kulturním a politickým centrem Norska. Sídlí zde Norská akademie věd, Výbor pro udílení Nobelovy ceny míru a nejrůznější vysoké školy.
Název města se v norštině čte ušlu nebo ošlo, v češtině je však přípustná a běžná výslovnost oslo. Název se někdy používá jako nesklonný, lze ho však skloňovat podle vzoru město. Přídavné jméno odvozené od názvu města, může být buď osloský, nebo také oselský.
Oslo bylo založeno v roce 1048 králem Haraldem III. Hardradou. V roce 1299, za panování Håkona V. (1299–1319) se stalo hlavním městem a byl vybudován hrad Akershus. Za dánské nadvlády město tento status ztratilo. Ve 14. století se dostalo pod dominanci Hanzovní ligy - obchodního svazu středověkých německých měst. V roce 1624 lehlo město popelem, ale bylo znovu vystavěno na druhé straně zálivu dánským králem Kristiánem IV., podle něhož dostalo na čas jméno Christiania. V roce 1811 byla založena Univerzita v Oslo (Universitetet i Oslo). Roku 1814 se Oslo stalo opět hlavním městem. 17. května toho roku byla ve zde sídlícím norském parlamentu (Stortinget) slavnostně pŕijata první samostatná ústava. 17. květen je od té doby nejvýznamějším norským svátkem (Den ústavy). Název města byl změněn ještě dvakrát – v roce 1877 na Kristianii a pak roku 1925 opět na Oslo. V roce 1952 se zde uskutečnily Zimní olympijské hry.
Zajímavá je historie vzniku městského znaku Osla (viz obrázek). Je na něm postava svatého Hallvarda, patrona města, sedícího na trůnu. V leve ruce drží tři šípy, v pravé mlýnský kámen. Nápis ve spodní části znaku vyjadřuje heslo Jednotné a pevné Oslo. Hallvard byl synem náčelníka Vebjørna Husaby z osady Lier v dnešním kraji Drammen na západ od Osla. Původně byl obchodníkem a plavil se často za obchodem na různé ostrovy v Baltském moři. Jednou seděl na břehu Drammensfjordu, když k němu náhle přišla těhotná žena a prosila ho, aby jí vzal pod svou ochranu. Hallvard jí tedy vzal na svůj člun. Když ale vypluli na fjord, všiml si Hallvard jiné lodi, která rychle plula přímo k nim. Zeptal se dívky, jestli zná ty tři muže, kteří k nim připlouvají. Dívka odvětila, že ano a že připlouvají kvůli jejímu podezření z krádeže věcí z domu jejich bratra. Muži jí prý chtějí kvůli tomu zabít, ale ona je nevinná. Hallvard jim tedy odmítl dívku vydat, dokud nepřivedou svědka nebo nepředloží důkazy. Dodal, že bezbranná těhotná dívka má právo bránit se možnému bezpráví. Cizí muži na druhé lodi se však velmi rozhněvali a jeden z nich vystŕelil svůj šíp Hallvardovi přímo do hrudi. Ostatní dva muži pak zabili svými šípy tu dívku. Mrtvému Hallvardovi pověsili na krk mlýnský kámen, který našli v jeho lodi, a hodili ho do vody. Dívku pak pohřbili na bŕehu fjordu. Nedlouho poté ale našli rybáři z Lieru tělo zavražděného Hallvarda, které vyplavalo na hladinu i s těžkým mlýnským kamenem na krku. To považovali všichni za boží znamení a Hallvard byl prohlášen za svatého muže. Celá událost se podle historických pramenů stala v roce 1043, tedy nedlouho před založením města Osla. Svatý Hallvard byl zvolen patronem Osla, na věčnou jeho památku je od té doby ve znaku města i s vražednými šípy, mlýnským kolem i ubohou dívkou. 15. květen byl také stanoven dnem svatého Hallvarda.
Mnoho Norů, zejména těch mladších, často žertem říká, že světec Hallvard má v ruce CD-disk coby symbol moderní současnosti Osla a nikoliv mlýnský kámen.
Žádné komentáře:
Okomentovat