20. února 2010
7:45 - Sraz u Náčelníka doma. Něco není v pořádku, je tu ppt. Náčelník, ppt. Denny a dokonce i ppt. Zabi. Venku v autě čeká ppt. Bucko ve zkušební době. Všichni máme obavy, že musí přijít něco strašné, když jsme se sešli včas a všichni, například že nás zasáhne hydrometeorit.
7:50 - Ppt. Zabi nás upozorňuje, že musíme stihnout autobus z Jáchymova, který vyjíždí v 9:40. Předtím bude ještě třeba někde zaparkovat. Máme ale spoustu času a tak spokojeně pijeme kávu a laškujeme s Oxanou a Amálkou. Amálka pobíhá po bytě, vrčí a píská na gumovou hračku. Určitě musí přiletět hydrometeorit.
8:05 - Jsme venku před domem ppt. Náčelníka a montujeme zahrádku na jeho vůz Renault Laguna. Ppt. sprostý člen Zabi projevuje obavy, abychom stihli autobus v Jáchymově.
8:20 - Naloženy běžky na zahrádku, batohy do kufru a všichni jsme usazeni na svých místech v autě. Můžeme vyjet. Ppt. Náčelník nám oznamuje, že ještě musíme odvézt Amálku na Sylván k jeho rodičům. Už to začíná.
8:40 - Vyjíždíme z Plzně. Autobus v Jáchymově nám jede přesně za hodinu. Silnice je namrzlá a klouže jako prase.
9:00 - Řítíme se po karlovarské silnici. Ppt. Zabi nás neustále upozorňuje, kde všude má zákazníky. Ppt. ve zkušební době Bucek nám neustále vykládá, že si s sebou měl vzít paraglajt.
9:20 - Zastávka na čůrání. Ppt. Zabi chce mocí mermo pivo, které si s sebou překvapivě tentokrát nevzal. V širokém dalekém okolí nezaznamenána ani jedna benzínová čerpací stanice, ani jeden obchod. Jen louky, lesy a stráně, všechno pod metrem sněhu.
9:25 - Bochov, stavíme na benzínové čerpací stanici, ppt. Zabi si pořizuje plechovky s pivem.
9:35 - Ostrov nad Ohří - smykujeme z rychlostní silnice směrem na Jáchymov, ve kterém na křižovatce předjíždíme náš autobus.
9:40 - Míjíme zastávku, naši zastávku - pozměnili jsme plán - pojedeme až pod lanovku na Klínovec, kde necháme automobil a večer k němu zase sjedeme z Božího daru.
10:00 - Parkujeme pod lanovkou. Lyže kloužou jako prase (Náčelník, Denny) a bezvadně jezdí (Zabi, Bucák). Nějaký mladý němec se ptá na cestu, na mapě si našel nějakou čáru napříč lesem a chce vědět, jestli je to cesta. Spojenými lingvistickými znalostmi se mu snažíme vysvětlit, že to není cesta, ale průsek pod elektrickým vedením a že se musel zbláznit. Zmateně odchází na lanovku.
10:30 - Klínovec. Zima, mlha, větrno. Cestou nahoru ppt. ve zkušební době Bucko nadšeně hýkal střídavě radostí (jsem venku) a děsem (to když věřil, že po té sjezdovce pojedeme na běžkách dolů). Ppt. Zabi vypráví, jak tu již jednou byl, když s Luckou podnikali výpravu na motorkách. Poznává hotel. Tato informace nám je hodně platná. Také tvrdí, že musíme najít žlutou značku, po které pojedeme do Božího daru. Značka je červená.
10:40 - První sjezd, ppt. Náčelník má problémy se svými ultrakluzkými běžkami. Pod kopcem zastavuje smykem plavmo, nalévá čaj do víčka od termosky a zuřivě k němu tiskne promrzlé ruce. Rukavice značky Tchibo, které i po negativních zkušenostech z minulých výprav stále ještě vlastní nemají právě nejlepší termodynamické parametry. Kamarádsky mu nabízím své, že si je vyměníme, přeci mě nerozhází nějaké rukavice.
10:50 - Tvrdě vyžaduji na Náčelníkovi, aby mě vrátil moje rukavice - rukavice zn. Tchibo jsou pravděpodobně zkonstruované jako chladící. Zabi kamarádsky nabízí Náčelníkovi, že mu dá svoje rukavice. Blázen.
11:00 - Zcela zásadní událost dnešního dne - při lesním sjezdu k Božímu daru jel první ppt. ve zkušební době Bucko. Druhý v pořadí jsme jel já, za mnou Náčelník. Když se mě moje (Oxany) ultrakluzké lyže rozjeli nekontrolovatelnou rychlostí, začal jsme řvát na Bucka, aby v žádném případě rozhodně nezastavoval, nebo to do něj naperu. Náčelní, který se řítil na svých ultrakluzkých lyžích za mnou řval na Bucka to samé. Bucák zareagoval jako pravý muž - zastavil se. Když jsme ho šílenou rychlostí dojel, vrhnul jsem se stranou, abych zabránil kolizi. Náčelník udělal o chvíli později to samé tak nešikovně, že zlomil hůlku.Tímto statečným činem vytvořil v jednu chvíli dva rekordy - za prvé se stal majitelem největšího počtu zlámaných hůlek a za druhé, podařilo se mu zničit si vybavení již půl hodiny po startu. Zabi mu kamarádsky poskytl svoje hůlky a vzal si tu jeho jednu, že to ustojí.
11:20 - Míjíme několik větrných elektráren a svištíme přes několik sjezdovek kolmo do Božího daru, hlavně ta poslední je moc príma, nedá se vůbec brzdit ani zatáčet. Asi mě upadnou kotníky. Náčelník trpí a pluží, jako by měl v prdeli zaraženou voj. Zabi a Bucák si sjezd užívají, šmejdi jedni se šupinkama na běžkách.
11:30 - Další, zcela zádsadní zlomový bod naší výpravy - ppt. ve zkušební době Bucák navrhuje dojet do jedné ultrasuper hospody, kde mají halušky. Je to prý jen 3/4 hodiny západním směrem. Je 11:30.
11:40 - Jedeme po upravené stopě, je to krása.
12:00 - Přestávka na focení, čůrání a občerstvení pivem. Náčelník nahlas nadává na svoje rukavice a proklíná se za nápad koupit si vybavení u Tchiba. Nemám to srdce mu říct, že jsem ho varoval. Zabi vyslovuje odvážnou tezi, že teplejší by byli i pracovní rukavice, co má v autě. Kolem jede dvojice důchodců a důchodkyně se s námi na toto téma pouští do řeči. Moc to nechápeme. Pak už ano . její manžel také vlastní rukavice zn. Tchibo, které si ale zapoměl doma a tak si musel vzít pracovní rukavice z auta a důchodkyně si myslela, že mluvíme na ně. Neuvěřitelná náhoda.
12:20 - Dojíždíme důchodce na odpočívce. Důchodce zkroušeně sedí a fouká si do zmrzlých dlaní. Náčelník mu daruje své rukavice Tchibo s poznámkou, že by je doma stejně okamžitě vyhodil. Důchodci jsou dojatí.
12:21 - Z mapy zjišťujeme, že hospoda, o které mluvil Bucík se jmenuje Rýžovna a že je vzdálená dvě hodiny rychlého běhu východním směrem. Budákovi udělana důtka z výstrahou.
12:40 - Míříme na Hájenky či jak se to jmenovalo, stopa je geniálně upravená, skvěle to jede. Ppt. Zabi našel nějakou ultra nenápadnou stezičku, směřující do smrčů a tvrdí, že máme jet tudy. Posíláme ho do háje a jedeme dál po stopě. Ppt. Zabi se vydává stezičkou a haleká na nás, že se sejdeme v hospodě v Rýžovně.
13:00 - Jsem na Hájenkách, či jak se to jmenuje a Zabi nikde. Dojíždí za malý okamžik a prohlašuje, že to byl jeho nejhorší orientační nápad v životě.
13:30 - Rýžovna. Cesta vedla po uježděné a napůl zledovatělé asfaltce, už od začátku výhradně bruslím, protože lyže jiný druh pohybu nedovolují. Ještěže s tím autoři stezky pro běžkaře počítali a mezi dvěma stopami je prostor pro bruslení, o silnici nemluvě.
13:40 - Konečně si nás všiml vrchní. Je nepříjemný, ale to není nic proti jeho kolegyni, která se klátí za pultem a prokazatelně nedělá vůbec nic. Objednáváme si pivo. Na objednávku jídla už nedošlo, vrchní utekl.
13:59 - Máme pivo a objednané jídlo, je to neuvěřitelná flexibilita ze strany personálu. Zabiho irituje ta ženská za pultem. Dali jsme si halušky z bryndzou, někdo se zelím a česnečku.
14:10 - Polévka geniální, jen v ní nebyl ani kousek česneku a bylo to takové polévkové demo. Halušky geniální, jen jich bylo málo. Náčleník a Bucík si dávají ještě jednu porci, nenažranci..
14:30 - Vyjíždíme z hospody. Tedy, všichni kromě mě. Jet nemůžu, klouže to dozadu, jít pěšky taky ne, bořím se po pás do sněhu. Jsme nasraný jako senkruvna. Zachraňuje mě Zabi, který má vosk. Funkční vosk.
15:30 - Má energetická krize, jako třešničku na dortu jsme si otevřel kolu a vypěnila skoro celá na mě. Téma hovoru: vibrační kroužky na penis. Německá výprava, která kolem nás jede je zděšená a zvyšuje rychlost.
16:00 - Krásný sjezd do Božího daru, jedu, co to dá, jsou to jediné chvíle, kdy jsou moje (Oxany) běžky výhodou. Ostatní pantáty nechávám daleko za sebou, takže v Božím daru dost dlouho mrznu, než se tam ti tragédi taky dohrabali.
16:30 - Hledání žluté značky, která nás dovede lesním sjezdem zpátky k autu. Ppt. Zabi navrhuje jít na pivo, jednohlasně poslán do háje. Ppt. Zabi uražený. Směřuji na místo, kde tuším žlutou značku, ppt. Zabi protestuje, netuším proč. Značka nalezena. Ppt. Zabo uražen na druhou. Stále nevím proč.
17:50 - Jsme u auta. Sjezd byl zajímavý - nejprve vedl po upravené trati, pravděpodobně závodním okruhu a lyže šly vcelku ovládat plužením, potom lesem, kde nešly ovládat vůbec a bylo zaznamenáno několik držkopádů. Pak zase po cestě, kde šlo plužit. Po cestě jsme potkali zasněžený Renault 21 s vymláceným okénkem a dvě koťata, co se snažila ulovit konce Náčelníkových lyží.
19:00 - Návštěva Karlovarského McDonaldu.
20:00 - Šťastný návrat domů. poděkování, zhodnocení, udělení důtek a pochval a srdečné rozloučení. AKce hodnocena jako mimořádně zdařilá.
Zobrazit místo 2010 - Boží Dar na větší mapě
Klínovec 1244 m n. m. (Wikipedie)
Klínovec (německy Keilberg), 1244 metrů nad mořem, je hora v severozápadních Čechách, nejvyšší vrchol Krušných hor. Na vrcholové plošině se nachází v současnosti uzavřený hotel s 24 metrů vysokou rozhlednou a telekomunikační věž vysoká 80 metrů. Z Jáchymova vede k vrcholu lanovka. Rozhledna i hotel jsou nejstaršími a nejvýše položenými budovami v Krušných horách. Severní svahy hory jsou oblíbeným lyžařským střediskem.
Nachází se poblíž Božího Daru, 4 km severovýchodně od Jáchymova v okrese Karlovy Vary na hřebeni Krušných hor, asi 2 kilometry severozápadně leží hraniční přechod s Německem a město Boží Dar. Pod severními svahy se rozkládá německé lázeňské město Oberwiesenthal, nad ním se tyčí masiv hory Fichtelberg, která je jen o 30 metrů nižší než Klínovec. Východně, podél hraničního potoka Polava, která pramení na svazích Klínovce v Německu, leží české město Loučná pod Klínovcem a ještě východněji za holým a plochým hřebenem Háj u Loučné.
Průměrná roční teplota vzduchu je 2,6 °C, roční úhrn srážek se pohybuje kolem 986 mm
O Klínovci se zmínil Johannes Mathesius v 16. století. Klínovec je zmiňován i v souvislosti s lavinami, které měly za následek lidské oběti, zničení lesů a dokonce poškození několika domů. V historii nesla oblast Klínovce jméno Bartum, jakož i Bartholomäusberg, bylo používáno i jméno Sonnenwirbel.
V roce 1817 postavilo město Jáchymov na vrcholu vyhlídkovou věž, která v roce 1868 shořela. Tuto první vyhlídkovou věž navštěvovali často i lázeňští hosté z Karlových Varů, odkud přijížděli kočáry taženými koňmi. V roce 1883 začal krušnohorský spolek z Jáchymova se stavbou kamenné rozhledny. Ta byla v srpnu následujícího roku pod názvem „Kaiser-Franz-Josephs-Turm“ slavnostně otevřena. Věž vysoká 24 metrů stojí na vrcholu dodnes, je však ve špatném technickém stavu a je i s hotelem v současné době v rekonstrukci. Na její vrchol vede 75 schodů. Počet návštěvníků rychle vzrůstal a tak například v roce 1885 vrchol navštívilo 6000 lidí, z toho však jen 4623 vystoupilo na věž, důvodem, jak popsal jeden ze současníků, byla především fyzická náročnost výstupu a velmi úzký prostor schodiště.
Kvůli silnému větru panujícímu témeř celoročně byla vrchní plošina rozhledny zastřešena, od roku 1888 ji kryla skleněná střecha. Vstupné v té době bylo 10 krejcarů. S rozvojem turistiky bylo rozhodnuto o přístavbě sloužící k ubytování. Ta byla otevřena 18. srpna 1893. V provozu byla každoročně od 1. května do 30. září a mimo provizorního ubytování pro deset osob poskytovala i teplá a studená jídla. Spolu s přístavbou to byla zřízena i stáj pro osm koní.
K červnu 1897 byla na Klínovci zřízena i poštovní stanice, která za první léto provozu odeslala do Božího Daru přes 7 000 zásilek. V roce 1907 byla přistavěna ještě jedna budova s prostornou halou se stylovým kazetovým stropem, zobrazujícím znaky českých krušnohorských měst. K příležitosti jubilejní výstavy pořádané na počest císaře Františka Josefa I. v ní byly vystaveny průmyslové a řemeslné výrobky z českého krušnohoří.
Před vypuknutím první světové války byl hotel rozšířen a přistavěno bylo další patro. Současně byla dřívější stáj přestavěna na další ubytovací prostory a celý komplex byl opláštěn dřevem, které se na něm dochovalo dodnes. V roce 1913 měl hotel 40 ubytovacích místností pro 80 lidí. Vedle stájí pro 35 koní zde byly i garáže pro automobily.
Se vznikem Československa, ke kterému území připadlo, zmizela i dvojjazyčnost v názvu hory, nejprve byl vybrán a používal se název Klín. V druhé polovině dvacátých let se název ustálil na dnešní Klínovec.
Dříve byla na vrcholu i meteorologická stanice. Počet turistů prudce vzrůstal zejména díky výstavbě silnice přímo na vrchol a také proto, že z Karlových Varů sem pravidelně jezdil autobus. Koncem dvacátých let byl komplex opět rozšířen a počet lůžek se zvýšil na 100.
Hostinec v té době provozovala rodina Wohlrab; měl tři velké místnosti: Dotzauerův sál, halu Sobitschka a Müllerův sál. Poslední byl pojmenován po okresním školním inspektorovi Antonu Müllerovi, dlouholetém předsedovi jáchymovského krušnohorského spolku.
Pro zimní sporty byly na svazích směrem k Jáchymovu vybudovány sjezdovky a sáňkařská dráha. Směrem k Oberwiesenthalu byl od roku 1922 v provozu skokanský můstek; zdejší rekord ve skoku 50 metrů vydržel mnoho let.
Před druhou světovou válkou měl hotel kapacitu 112 míst. Po válce nesla hora oficiální český název. Proud zejména německých turistů ustal a obnovil se až v roce 1972, po zrušení vízové povinnosti pro občany NDR.
Boží Dar 1115 m n.m. (Wikipedie)
Boží Dar (německy Gottesgab) je nejvýše položeným městem v České republice[1] (1028 m n. m.). Leží v Karlovarském kraji, bývalém okrese Karlovy Vary v Krušných horách. Obec leží na hranicích se Spolkovou republikou Německo, v sedle mezi nejvyšší horou Krušných hor Klínovcem (1244 m n. m.) a Božídarským Špičákem (1115 m n. m.). Asi tři kilometry severovýchodně od obce leží nejvyšší hora spolkové země Sasko Fichtelberg (1214 m).
Od 10. října 2006 byl obci vrácen status města.[2] Podle počtu obyvatel je Boží Dar třetím nejmenším městem v Česku.
Obec se v posledních letech proslavila zejména sporem o výstavbu větrných elektráren v katastru obce. Výstavba nebyla místním referendem schválena a tak se zatím tento projekt odkládá.
Boží Dar je centrem turistů v létě i v zimě. Přímo v obcí leží jeden lyžařský areál a za obcí se nachází velký lyžařský areál Neklid. V okolí obce je pak možno využít okolo 70 kilometrů běžeckých tratí. V létě pak turisty láká zejména nedaleké Božídarské rašeliniště, Vlčí jámy u Horní Blatné, nebo nejvyšší vrchol Krušných hor - Klínovec. Zajímavý je též trojboký hraniční kámen z dob Marie Terezie.
V obci je od roku 2000 vlastivědné muzeum.
Každoročně před vánoci zde funguje Ježíškova pošta, kdy jsou zde razítkovány vánoční zásilky speciálním razítkem.
Rýžovna
Ves Ryžovna se nachází v centrální části Krušných hor, asi 5km východně od Horní Blatné. Jedná se o bývalou obec, která je poprvé připomínána v třicátých letech 16. století jako Großer Hengst a byla součástí Schwarzenbergského panství (v Sasku).V roce 1546 byla ves připojena k české koruně po tzv.Šmalkaldské válce spolu s Božídarským a Blatenským horním revírem.Tato vesnice vznikla díky horní činnosti a hlavně díky ryžování cínu v okolí Černého potoka (Schwarzwasser).Odtud také její pozdější název Seifen, což je v překladu "ryžovat".Po útlumu hornické činnosti se obyvatelstvo vzhledem k neproduktivnosti zdejší půdy a drsným klimatickým podmínkám živilo převážně chovem dobytka a různou domácí výrobou. Je třeba zmínit hlavně paličkování krajek, díky němuž byla v obci zřízena roku 1869 Státní krajkařská škola (Staatliche Klöppelschule).Zdejší obyvatelé se těž živili jako potulní muzikanti a často vandrovali do východního Pruska a Ruska.V obci bylo též oddělení Finanční stráže a Výpůjční spolek.Do roku 1918 bylo zdejší obyvatelstvo vesměs německé národnosti a hovořilo krušnohorským nářečím.Po roce 1918 byla zdejší státní správa většinou nahrazena českými úředníky (asi kolem 24 lidí) a v roce 1920 byl obci přidán ještě český název Sejfy.
Roku 1938 byla obec připojena k Německé říši jako součást Sudet a název změněn na Seifen über Bärringen.. K tomuto je třeba dodat, že obyvatelstvo připojení k říši vesměs vítalo a podle dostupných dokladů i podporovalo.Roku 1945 po pro Německo prohrané válce, byla většina obyvatel na základě Benešových dekretů odsunuta.Po odsunu byl jen malý zájem o obydlení této obce pro její špatnou dopravní obslužnost, drsné klimatické podmínky a nedostatek práce.Domy byly většinou opuštěné a chátraly až do srovnání zhruba 90% obce se zemí.V roce 1955 byla obec Ryžovna připojena k obci Boží dar a tím zanikla i její existence.Dnes se dá v místě najít 9 domů z původních 70 , z čehož 3 jsou v dobrém stavu, 1 se intenzivně rekonstruje (bývalá škola) a 5 z nich je v desolátním stavu.
Načelník M.G. von Ferne
Blatenský příkop
Těžba a úprava rud spotřebovala vždy velké množství vody. Využívala se nejen při rýžování, ale i v úpravnách a pro pohon strojů. Voda, která slouží jako zdroj energie, musí mít i dostatečný spád. Jen málokdy byl vody dostatek přímo na místě. Většinou ji bylo nutno přivádět uměle. často i ze značné dálky. Zároveň s rozvojem těžby vznikaly i přivaděče vody. V Krušných horách to byly Rudenský vodní příkop, vodní příkop u Rolavy a především Blatenský příkop.
Vytěženou rudu bylo nutno rozdrtit. drť byla proplachována vodou, která na úpravárenských splavech oddělila těžší cínovec od lehčí jaloviny. Promývání se v případě potřeby několikrát opakovalo. Výsledný koncentrát obsahoval již tak velké množství cínovce, že jej bylo možno zpracovat v hutích.
Cínovec se získával i rýžováním z náplavů všech zdejších potoků. Na svazích byla k rýžování vykopána řada rovnoběžných příkopů. V zimě, kdy voda zmrzla, využili rýžovníci mrazu, který zpevnil málo soudržnou horninu a štěrk s obsahem cínovce těžili pomocí šachtic. Vytěženou surovinu pak zpracovali na jaře a v létě. Na Hřebečné jsou staré (třetihorní) náplavy, překryté vrstvou čediče. I k těm se naši předkové dokázali dostat pomocí štol. Hlubinnou těžbou se tak získala surovina, ze které byl rýžováním získán žádaný koncentrát.
Na počátku 16. století měl blatenský rudní revír dva hlavní zdroje vody - Blatenský potok a říčku Černou. To však bylo v době rozvoje těžby málo. Proto těžaři přistoupili k radikálnímu řešení - roku 1540 zahájili výstavbu umělého vodního příkopu o délce 12 km o téměř dvoumetrové šířce, kterým byla přiváděna voda z Černé a oblasti božídarských rašelinišť. U Horní Blatné příkop ústil do Blatenského potoka. Výstavba trvala čtyři roky. Takové dílo nestačí jen postavit, je nutná i jeho pravidelná kontrola a údržba. Proto měl příkop na obou stranách ještě až dva m široké náspy. Aby nebyl příkop v zimě zavát sněhem, byly kolem něho vysázeny smrky. To však nestačilo a proto se v zimě zakrývaly některé části příkopu větvemi.
Pouhá vykopaná strouha by vydržela sotva do prvních velkých dešťů. Přítok vody bylo nutno pečlivě regulovat - k tomu složily hráze se stavidly, přepady a odváděcí kanály, kterými se v případě potřeby voda vracela zpět do Černé. Příkop křižuje nejen místní komunikace, ale i potoky. Tam, kde to bylo potřebné, je příkop vyzděný nebo vyložený dřevem. Některé části byly kryty dřevem po celý rok. Na kontrole, údržbě a opravách příkopu pracovalo několik stálých dozorců.
Blatenské doly, úpravny rud a rýžoviště tak získali potřebný vydatný zdroj vody. Již za rok po zahájení výstavby příkopu bylo přímo na něm postaveno 12 stoup a řada hutí. Po jeho dokončení byly vybudovány desítky nových dolů.
Využívání příkopu však nebylo zcela bez problémů. O vodu vedli těžaři z Horní Blatné řadu sporů s konkurencí - těžaři a rýžovníky z Božího Daru a Rýžovny. Na rušivé zásahy si městská rada z Horní Blatné stěžovala až na místech nejvyšších - v Praze a ve Vídni. V roce 1570 Maxmilián II vydal zvláštní výnos o ochraně vodního příkopu. Horní Blatná získala dědičné právo vybírat vodní poplatky "po všechny časy". Tento výnos potvrdil roku 1613 i král Matyáš. Ani to však nevedlo k ukončení všech sporů a na konci 19. století byly problémy s obyvateli Ryžovny a Mysliven, kteří si z příkopu odebírali vodu a zavodňovali si své louky.
Po ukončení těžby v blatenském rudním revíru byla voda přiváděná příkopem využívána především v místním průmyslu. Jako vydatný zdroj vody byl důležitý i pro požární ochranu. V roce 1872 vznikla v Horní Blatné Společnost vodního příkopu. Podle užitku, který měli z vodního příkopu jednotliví členové, byla stanovena i výše jejich příspěvku. Předsedou byl vždy starosta Horní Blatné. Společnost financovala i údržbu a opravy. Její činnost byla ukončena v roce 1945.
V roce 1980 byl Blatenský vodní příkop vyhlášen nemovitou kulturní památkou. Byl však zanesený, částečně zarostlý lesem a trávou. V letech 1995 - 2001 byla provedena generální rekonstrukce této technické památky. Naučná stezka, která vede kolem celého Blatenského vodního příkopu spojuje vlastně Horní Blatnou a Boží Dar.
Parametry naučné stezky:
Začátek Boží Dar, asi 1,5 km západně od obce, na silnici Boží Dar - Ryžovna, konec Horní Blatná asi 1 km nad obcí, délka 11,5 km, lehká, trasa, 23 zastávek, doba prohlídly cca 4 hodiny, stezka je určena pro pěší. Další informace www.blatenskyprikop.cz/
Božídarské rašeliniště
Božídarské rašeliniště, území mezi Božím Darem a Rýžovnou, je chráněno od roku 1965. Jde ve skutečnosti o celý komplex rašelinišť, která přecházejí jak do smrkových porostů, tak i do horských rašelinných luk. Celému území vévodí vrch Špičák (1115 m).
Voda z bohatých srážek se vsakuje a vyvěrá na povrch v četných pramenech. Kolem pramenů vznikají močály a jezírka. Rostou zde převážně ostřice, sítiny a rákos. Později se rozrůstají hlavně rašeliníky - mokřad se postupně mění v rašeliniště. Rašeliník dole odumírá, nahoře však stále přirůstá. Tím se celé rašeliniště postupně bochníkovitě vyklenuje. Rašeliníků je velké množství druhů, všechny jsou si však vzájemně podobné. Mohou být zelené, nažloutlé nebo načervenalé, často jde o reakci na množství světla. Jen na Božídarském rašeliništi je jich 24 druhů.
Dovolíme si malé odbočení - tropické deštné pralesy jsou označovány jako "plíce Země". Ohromné stromy a bujná vegetace přece spotřebuje k růstu velké množství kysličníku uhličitého, a vypustí naopak do atmosféry odpovídající množství kyslíku. Někdy se tvrdí, že boj za záchranu deštných pralesů je bojem proti skleníkovému efektu - zahřívání naší planety. Aby to byla pravda, muselo by docházet k vyloučení uhlíku z prostředí - tedy k hromadění humusu. Všechna organická hmota se však v deštném pralese nesmírně rychle rozkládá, humusu je tady minimum. Ke hromadění humusu a rašeliny dochází naopak v mírném a chladném podnebním pásu, tedy i u nás (tropické deštné pralesy je nutno chránit především jako prostředí nesmírného množství druhů, které často ještě ani neznáme).
Rašeliniště, které dorůstá, si samo píše svoji kroniku. Zachovávají se v něm nejen kusy stromů, ale i drobné části, jako jsou pylová zrna. Srovnáním letokruhů na zachovaném dřevě umožňuje poměrně snadno určit stáří dřeva (navíc je tu možno využít i datování podle radioaktivního uhlíku C14). Pyly nás zase informují o tom, jaké prostředí bylo v samotném rašeliništi i v jeho okolí.
Rašelina bývá někdy označována jako nejmladší uhlí. Na řadě rašelinišť se těžila nebo těží. Výjimkou není ani Božídarské rašeliniště. Systematická těžba zde začala již v 18 století. Rašeliniště bylo odlesněno, k odvodnění sloužila pravoúhlá síť odvodňovacích kanálů. Voda pak byla odváděna hlavním příkopem. Kvádry rašeliny (borky) se získávaly ručním rýpáním. Drobivá rašelina byla vtlačována do zvláštních forem. Těžba rašeliny zde skončila definitivně za druhé světové války. Některá místa bývalé těžby jsou nyní zatopena.
Božídarské rašeliniště zarůstá různými keříky (vřes, borůvka, brusinka) a hlavně klečí. Právě souvislý výskyt kleče dokazuje, že rašeliniště dosáhlo posledního stadia svého vývoje a že dochází k jeho degradaci. Kleč sem zde byla zatlačena z výhodnějších míst. Roste velmi pomalu a potřebuje dostatek světla. Naopak snáší kyselé půdy s minimálním množstvím živin, zamokřené i suché.
Pozůstatkem z doby ledové je bříza zakrslá. Dnes je to typická rostlina severské tundry. Na našem území, kde se teplota výrazně zvýšila, přežila pouze na místech, ze kterých ji nevytlačila konkurence ostatních rostlin. Bříza zakrslá opravdu dělá čest svému jménu. Jen největší jedinci dorostou do výšky jednoho metru. I zaokrouhlené, na okrajích pilovité listy jsou velmi drobné. Zajímavé je, že bříza zakrslá roste převážně na okraji míst, kde se těžila rašelina. Má zde zjevně optimální podmínky. Památkou na poslední dobu ledovou není jen bříza zakrslá, ale i zde hojný drobný hlodavec hraboš mokřadní.
Nesmíme zapomínat, že jsme v místech někdejší rozsáhlé hornické činnosti. K těžbě a zpracování rud bylo vždy potřeba velké množství dřeva. Původně byly celé Krušné hory zalesněny, teprve později došlo k odlesnění, vznikly i louky a pole. Lesy byly i vícekrát poškozeny polomy, kůrovcem a v neposlední řadě i exhalacemi z pánevní oblasti.
Stezka rašeliništěm vede v bahnitých místech po povalovém chodníku. Zpřístupnění lokality, aby sem mohli návštěvníci po celý rok, je náročná a nákladná práce. Chodník z jednotlivých klád byl ale také nepřekonatelnou překážkou pro tělesně postižené. Nově budované cesty z prken jsou snadno sjízdné i pro vozíčkáře. V zimě se sem můžete vydat na běžkách, jindy pouze pěšky.
Parametry naučné stezky:
Začátek Boží Dar - náměstí (BUS směr Karlovy Vary - Boží Dar), konec tamtéž, délka 3,2 km, t¨lehký terán po rovině, 12 zastávek, doba prohlídly cca 1,5 hodiny, stezka je určena pro pěší. Další informace http://sweb.cz/ns-bozi_dar/
Božídarský Špičák 1115 m n. m. (Wikipedie)
Božídarský Špičák je hora o nadmořské výšce 1115 metrů. Nachází se na náhorní planině Krušných hor, severovýchodně od Božídarského rašeliniště, kterému tvoří dominantu. Nejvýše položené město Česka Božího Daru leží 4 km severovýchodním směrem.
Jedná se o nefelinitový (čedičový) suk vzniklý v třetihorním období miocénu vertikálním sopečným vyvřením; okolní druhohorní fylity byly později obnaženy erozí. Božídarský špičák je nejvyšší vrch tohoto druhu v Krušných horách i ve střední Evropě. Vrchol je zalesněný převážně smrkovými porosty; leží uprostřed národní přírodní rezervace Božídarské rašeliniště. Na svahu jsou patrné zbytky lávového příkrovu.
