První den
Přesun směrem k slivovici
pátek 26. června 2009
19:05 - Vyjíždíme z parkoviště u Baumaxu v Plzni. Náčelník je dobře naladěn a zcela odhodlán celý víkend vlčit po vzoru ppt. Sprostého člena. Ten s námi nejede, ačkoliv o akci původně projevil velký zájem. Pravděpodobně byl udolán manželským jhem, nebo musí makat na chatičce. Náčelník zahajuje nahrávání audiodeníku, naší převratné technologické novinky.
19:20 - Andrea nás telefonicky upozorňuje na fakt, že okolo Berouna zuří ošklivá bouře. Za Plzní nezuří nic. My se bouřím jenom smějeme, jsme tvrdí chlapi.
19:25 - Záhadně se zcela setmělo a stěrače mají co dělat, aby zvládli přívalový déšť. Pochvalujeme si, jak je v autě dobře. Jsme tvrdí chlapi.
20:30 - Projeli jsme Prahu, provoz únosný, stopař ani jeden, stopařka bohužel taky ani jedna. Trochu nám to zkazilo náladu. Už od Plzně jsme trénovali několik dramatických historek z Himalájí, kterými bychom stopařky pak mohli ohromovat.
21:06 - Humpolec, sjíždíme z dálnice. Hned za Humpolcem je objížďka, tabulka nás informuje, že objížďka je dlouhá 65 km. Soutěžíme, kdo řekne sprostější slovo na adresu ředitelství silnic a dálnic. Vyhrává Náčelník s výrazem "Lulánci".
22:00 - Objížďkou jsme pohrdli a celý rozkopaný úsek v pohodě projeli, žádná překážka tam nebyla. Až na ten zákaz vjezdu, samozřejmě.
22:01 - Stopař. Týpek tvrdí, že jede do Jeseníku. Smějeme se mu, že se tam utopí, ale trvá na svém. Dali jsme mu příslib, že pokud ho zítra u silnice uvidíme v zuboženém stavu, zase ho svezeme.
22:45 - Vysazujeme stopaře v Mohelnici u dálnice, kupujeme u čerpací stanice karton Pilsner Urquel a otáčíme to do Lišnice k Milanovi.
23:02 - Lišnice. U Milana na dvoře jede velká párty, je tu spousta lidí. Dáváme na stůl Pilsner Urquel. Přijato vlažně. Teror značky Litovel je na místních obyvatelích stále patrný. Konzumujeme chlebíčky, čokoládu, čabajku, etc.
Druhý den
Extrémní podmínky
sobota 27. června 2009
00:19 - Padá návrh na odjezd směrem Studená loučka. Všichni se mu srdečně zasmáli.
01:02 - V silně podnapilém stavu usedáme do automobilu, řídím já, protože mě nedělá alkohol tak špatně, jako Náčelníkovi, a jedeme za Milanem, který nám ukazuje cestu svým Favoritem, kterému říká něžně Fanouš. Celou cestu lesem se děsně všemu řežeme. Je velkou záhadou, že jsme do ničeho nenabourali. Dostali jsme asi jen tři smyky a vyplašili stádo jelenů. Měl bych napsat ještě ten podstatný fakt.: Jeli jsme lesem po staré dřevařské cestě.
01:50 - Pokračujeme v konzumaci alkoholu u Milana na Studené loučce. K dispozici je pivo značky Litovel a na první pohled neomezené zásoby Jablkovice, Slivovcie, Meruňkovice a mnoha dalších - ic.
02:30 - Upadám do bezvědomí na lavičce před domem. Dokázal jsem si s sebou před tím upadnutím vzít spacák a karimatku. Malamut Tim mě olizuje obličej, usínám, co se děje uvnitř už nevím.
06:00 - Zcela automaticky se budím a chci jít do práce. Naštěstí nemusím. Jdu se podívat na Náčelníka. Vypadá, že nežije. Jdu spát.
11:20 - Náčelník se vypotácel na zápraží a mocným hlasem zvolal: "Tak co bude s těma horama?"
12:15 - Po krátké snídani odjíždíme testovat naše outdoorové oblečení na předem vymyšlené trase Javorník - Borůvková hora - Javorník.
13:10 - Zastávka v Mohelnici, nákup mapy, vody a Náčelníkova fotoexkurze po náměstí.
14:01 - Vápenná. Jsme na cestě už poměrně dlouho a čím více jedeme na sever, tím hustěji prší a tím vyšší jsou hladiny řek (před tím pravděpodobně jen místních struh a potůčků). Povodně tu skutečně řádí silou nevídanou. Vzali jsme stopaře v neoprému do Hanušovic, měl tam loď. Záviděli jsme mu. V obci Vápenná jsme navštívili hospodu, kde jsme narazili na příšerně ošklivé prostředí a naprosto skvělou servírku. Dali jsme si držkovou polívku, vyslechli jsme si varování, ať nikam nejezdíme a nechali se vyfotit na baru.
14:39 - Javorník. Po cestě sem jsme viděli stržené silnice, břehy a mosty, jezera tam, kde jsou normálně pole a jinak nic, protože je šílená mlha. U silnic pracuje armáda s rypadly a čerpadly. Navlékáme se do nepromokavého vybavení, balíme pro všechny případy repelent a vyrážíme hledat červenou značku.
15:06 - Jánský vrch, místní zámeček. Mají tu příjemnou mladou průvodkyni, která nás fotí a muzeum dýmek, které ale otevírá až za dlouho, takže mastíme dál, abychom z té přírodní katastrofy ještě něco měli, než se setmí nebo udělá hezky.
15:40 - Sv. Antonín (fotografie úplně na začátku tohoto deníku) - lesní kostelík, který vypadá, jakoby stál v deštném pralese. Další cesta od Sv. Antonína vede už vyloženě korytem úzkého potoka, kterým se valí neuvěřitelné proudy vody. Jinudy jít nelze, protože cesta byla - když to ještě byla cesta a ne potok - sevřená příkrým úbočím. Bory drží, kalhoty jsou suché, bunda trochu vlhne.
16:10 - Štít. Stále jdeme potokem. Voda je úplně všude, na cestách, v lese, na stráních, padá zhora a šplouchá zdola.
16:30 - Pod celnicí. Jednoduchým výpočtem zjišťujeme, že dojít na Borůvkovou horu je z časových důvodů nemožné, vrátili bychom se do Javorníku někdy k půlnoci, což považujeme za riskantní. Náčelník má mokro v botách, já jsem stále suchý.
17:00 - Stopli jsme pod obcí Stružná auto s polskou SPZ. Mládenec si s námi výborně popovídal, vůbec netuším, o čem mluvil. Náčelník spustil plynule polsky. Jak to dělá, to netuším.
17:20 - Javorník, převlékáme se do suchého (dohromady máme suché moje kraťasy, mojí flaušku a moje tričko, zapůjčuji Náčelníkovi flaušku) a jedeme domů. Prší snad ještě víc.
18:20 - Branná, večeříme v místní restauraci, Vrchní nás ignoruje, ale jídlo je dobré. Je nám strašná zima. Venku je12 stupňů a my jsme jen v kraťasech, já v tričku a Náčelník v mikině. Děláme ale, že nám je dobře, vrchního to dost sere.
19:23 - Mohelnice na dohled, telefonuju s Andreou. 40 minut.
20:50 - Lišnice, vyzvedáváme u Heleny notebook, abychom si mohli večer, to znamená teď, pustit DVD se scénkami Šimka, Soboty a Nárožného.
21:36 - Jsme na Studené loučce, sušíme oblečení a boty, Milan zatopil prozřetelně v kamnech. taky nám připravil večeři - tvarůžky obalené bramborákem. V obýváku debužírujeme večeři a zbytky ze včerejší párty, koukáme na DVD a je nám dobře. Milan přinesl pivo značky Litovel a láhev průzračné tekutiny, pravděpodobně nějakou -ici.
22:10 - Jdu spát, jsem unavený. Náčelník a Milan dál sledují DVD a popíjejí pivo a -ice.
Třetí den
Úzkokolejka
neděle 28. června 2009
02:30 - Probouzím se, protože z obýváku se ozývá bujaré veselí a cinkot sklenic. Ráno bude Náčelníkovi určitě strašně špatně a bude chtít umřít.
06:00 - Probouzím se a chci jít do práce. Nemusím. NEMUSÍM!!!
08:00 - Vstávám, za chvíli máme odjíždět. V obýváku leží mrtvý Náčelník.
08:10 - Náčelník se vypotácel do kuchyně, zjistil, že je mu strašně špatně a že chce umřít. Šel si zase lehnout.
12:30 - Náčelník vzbuzen násilím a upozorněn, že večer bychom měli být doma. 7x odbíhá na WC, načež mě ujišťuje, že už je mu dobře. Řídit ale odmítá, prý by ho to stálo řidičák.
13:10 - Jedeme se podívat na Mladečskou úzkokolejnou železnici. Vypadá to, že je to dobře značené.
14:10 - Nebylo to dobře značené, jsme v Krasíkově a obdivujeme nový tunel železničního koridoru. Značil to nějakej kokot.
15:03 - Mladeč nalezena, muzeum sice otevřené, ale pusté, úzkokolejka nejezdí, dva dědci v kanceláři jsou nepříjemní. Jsme nasraní.
18:00 - Jsme doma, průměrná rychlost po dálnici z Hradce až do Plzně cca. 150 km/h. Včetně Prahy. Ha, ha.
Hodnocení akce: Dobré, testování úspěšné, Náčelník zvlčil podle plánu.
Další akce: předběžně podzim 2009 někam na Úterák
Rychlebské hory (Wikipedie)
Rychlebské hory (též Rychleby, polsky Góry Złote, německy Reichensteiner Gebirge) jsou jedno z nejopuštěnějších pohoří v Česku. Nacházejí se v Javornickém výběžku severozápadně od města Jeseníku. Pohoří se táhne mezi Bílou Vodou v samé špici výběžku a Ostružnou v délce 30 km. Pohoří je odděleno Kladským sedlem od masívu Králického Sněžníku a Ramzovským sedlem od Hrubého Jeseníku. Pohoří získalo svůj název podle polského města Złoty Stok (v překladu „zlatý svah“), česky Rychleby, německy Reichenstein, které sousedí přes státní hranici s Bílou Vodou.
Nejvyšší horou Rychleb je Smrk (1125 m. n. m.) nacházející se v jižní části pohoří, blízko historického trojmezí Moravy, Slezska a Polska (Kladska).
Mezi turisticky nejatraktivnější části patří jih pohoří, kde se nalézejí horská střediska Ostružná, Ramzová a Petříkov. Oblíbeným cílem pěších turistů, běžkařů i cyklistů je chata Paprsek. V podhůří je několik lomů nerostných surovin - vápence, žuly a grafitu. Známé jsou také Nýznerovské vodopády, zřícenina hradu Rychleby či Šafářova skála.
V horách se nachází obce Nové Vilémovice a Travná (s poutním kostelem a hraničním přechodem do Polska. V Bílé Vodě se nachází klášter a psychiatrická léčebna.
Pro příště:
Rychleby na kole: romantika i bikerská divočina
(zdroj: Marek Tichý, idnes)
Romantické Račí údolí se zachovalým pralesem, zaniklé vesničky, zajatecký tábor, bikerská divočina i skvělá hospoda. To vše vás čeká na 50 km dlouhém cyklovýletu Rychlebskými horami. Nic pro milovníky asfaltu, tohle je jízda po krásných přírodních cestách.
Rozlohou jsou zdejší hory u hranic s Polskem nevelké, cyklistům a turistům však nabízejí mnoho neasfaltových cest, vedoucích hezkou přírodou. Krajina je kopcovitá, lesy husté a hluboké - na rozdíl od jiných oblastí je tu nedrancují těžařské firmy.
Vyrážíme z Vojtovic, malé vesničky ležící kousek od hlavní silnice mezi Žulovou a Javorníkem. Možnosti občerstvení cestou jsou nevalné. Kromě pár studánek, hospody v Travné a kiosku nad Travnou jsou hospody a restaurace jen v Javorníku, proto si proviant bereme s sebou.
Jako vždy se snažíme vyhnout cestám s asfaltovým povrchem a kromě pár krátkých přejezdů se nám to daří. Na vybranou je tu celé spektrum cest od širokých štěrkových, přes neznatelné, zarostlé vysokou trávou, až po úzké pěšinky mezi borůvčím.
Zaniklé Hraničky
Údolím Vojtovického potoka stoupáme čtyři a půl kilometru, až dojedeme na velkou louku u bývalých Hraniček. Ty byly založeny kolem roku 1785 a bydlely tu pouze německé rodiny. V době největšího rozkvětu tu ve 27 domech bydlelo 281 obyvatel, koncem 19. století začalo lidí ubývat a v roce 1921 tu žilo už jen 192 obyvatel. Po odsunu v roce 1945 zůstaly ve vsi jen čtyři rodiny, v roce 1949 byli všichni obyvatelé vystěhováni.
Zánik vesnice urychlili obyvatelé sousedních Nových Vilémovic včetně početné komunity dosídlených Řeků, kteří rozebrali a odnesli vše, co mělo nějaký užitek.
V roce 1960 ženisté vyhodili do povětří místní kostel a tak byla zkáza dokonána.
Jen náhodou se podařilo lesnímu dělníkovi Franzi Schlegelovi nastěhovat do svého domu, který díky tomu zůstal stát až do dnešních dnů. Smutný osud, ale pro příhraniční oblasti naší republiky dost typický.
Zajatecké tábory a pašování přes hranice
Mineme horní okraj Nových Vilémovic a dostaneme se na rozcestí u vrchu Vábný. Kousek odtud je tabule, připomínající, že zde stál za druhé světové války jeden z mnoha zajateckých táborů. Těch bylo na Jesenicku okolo čtyřiceti a během války jimi prošlo přes 6 000 zajatců - 2 500 sovětských, 2 000 Angličanů, 1 000 Francouzů a 500 Poláků.
Kromě toho bylo na nucené práce ve zdejších lesích, kamenolomech, dílnách a pilách nasazeno okolo 4 000 dělníků. Postavení zajatců bylo různé, k Angličanům a Francouzům se Němci chovali poměrně ohleduplně, Poláci a sovětští zajatci trpěli nedostatkem jídla a nelidskými pracovními podmínkami.
Kousek za bývalým zajateckým táborem odbočíme na modrou značku a stoupáme až k hraničnímu přechodu v Černém Koutě. Tady si prohlédneme další informační tabuli, popisující poslední pašování samizdatů z Polska 18. listopadu 1989. Na Koníček, kde je další infopanel s fotografií zamračeného Václava Havla, jedeme po úzké pěšince, lemované borůvčím.
Je to trochu jízda zručnosti a taky je tu neobvyklé množství much, které sem zřejmě zabloudily z nedalekých pastvin. Z Koníčku sjedeme do Zálesí, staršího muže, stojícího u chalupy s vrtačkou (je víkend, zvelebují se chaty a chalupy), se zeptáme na nejbližší hospodu. Je dole v Travné, ale to bychom pak museli hodně stoupat zpátky na hřeben, proto se rozhodneme najíst se až v Javorníku.
Bikerská divočina
Nad Travnou mineme kiosek, obležený polskými důchodci a vydáme se k rozcestí Pod Bílou Skálou, odkud už budeme sledovat červenou přes Javorník a Rychleby zpátky k Hraničkám.
Od rozcestí Pod Bílou Skálou je to kousek k Vysokému (nebo Vysokému kameni), kde se po kamenných schodech dostaneme na vrchol mohutného kamenného suku s překrásnou vyhlídkou na vrcholy okolních kopců.
K Hájovně na Hoštickém potoce jedeme z kopce, ale je to místy taková divočina, že sjezd neriskujeme, ale jinak je to ten správný terén na to, abyste si ověřili své bikerské dovednosti. Od hájovny už vede široká cesta, která před Javorníkem přechází v úzkou asfaltovou silnici.
Hospoda, která nezklame
Při hledání restaurace, kde nabízejí teplá jídla, jsme zpočátku neúspěšní, jeden z místních starších občanů nám dokonce nabízí ke koupi kilo voňavých párků, které před chvílí koupil výhodně na trhu v Polsku, protože tu prý nikde moc nevaří. Ale nakonec nám ukáže cestu k Taverně, kam sice nechodí, protože je tam draho, ale prý tam dobře vaří. A měl pravdu.
Kromě mísy různých mas jsme si v česko-polském menu vybrali palačinky s mákem a máslem a zmrzlinu s čerstvými jahodami a rozhodně jsme nebyli zklamáni. Cena sice nebyla jako v bufetu, ale zas tak hrozné to nebylo.
Zastávka v Javorníku
Název města je původu slovanského, je odvozen od přídavného jména javorný. Archeologické nálezy kamenných sekerek v blízkém okolí dokládají již pravěké osídlení. První písemná zmínka je z roku 1290, kdy je v soupisu majetku vratislavského biskupství zmíněna ves Jawornik.
Zdejší hrad byl postaven na přelomu 13. a 14. století.
Co se týče novodobé historie, převážně německé obyvatelstvo nepřivítalo s nadšením vznik Československé republiky, na demonstracích lidé žádali o připojení k Německu. Těsně před válkou pak německé provokace vyústily ve vraždu dvou členů finanční stráže. Poválečné dosídlení Javorníku příliš neprospělo a v současnosti žije město hlavně z turistického ruchu.
Romantika v Račím údolí
Na hrad Rychleby se dostaneme kolem Čertových kazatelen po červené. Čertovy kazatelny, to je romantická skalní vyhlídka na Račí údolí se zachovalým původním pralesním porostem. Byla to oblíbená zastávka již v samých počátcích turismu u nás.
Hrad Rychleby byl pravděpodobně postaven počátkem 14. století na ochranu stezky, vedoucí z Javorníku do Kladska. Na protější straně Račího údolí jej doplňovalo menší opevnění, zvané dnes Pustý zámek. Hrad se poměrně brzy stal zříceninou, asi v 15.století.
Ve století 19. došlo k částečné rekonstrukci a z trosek se stala pěkná, romantická zřícenina. Na rozsáhlejší obnovu, plánovanou začátkem 20. století spolu s obnovou hradu Edelštejn ve Zlatohorské vrchovině, se nepodařilo sehnat dostatek financí.
Po červené značce se z Račího údolí pod zříceninou dostaneme kolem Červeného dolu přes Nové Vilémovice ke Hraničkám. Kromě sjezdu po louce do Červeného dolu stále stoupáme, odměnou je nám pak dlouhý sjezd zpátky do Vojtovic.
A to je pro dnešek konec. Doufám, že se asfaltovací mánie zdejším lesům vyhne. Že asfalt krajině neprospívá esteticky ani jinak, je zřejmé. Poměrně časté povodně, jejichž vznik se často svádí na globální oteplování, dokládají, že bychom měli více dbát na to, aby byla krajina schopná zadržet za deštivého počasí více vody.
A to ani nemluvím o tom, že se cyklistů nikdo neptá, po jakém povrchu chtějí v lese jezdit.
Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když troufale řeknu, že více než zájmy cyklistů jsou přednější ekonomické zájmy. Protože zakázka na asfaltovou silnici je jistě lukrativnější než navézt pár náklaďáků štěrku na lesní cestu. Vy, kteří o stavbě cyklotras rozhodujete, myslete víc na to, co vaše rozhodnutí udělá s krajinou, než na svůj prospěch.
MŮŽE SE HODIT
Délka: 50 km
Převýšení: 1 310 m
Obtížnost: střední
Typ kola: trek, mtb
Popis trasy: Z Vojtovic údolím Vojtovického potoka na Hraničky- po červené k Novým Vilémovicím- po cyklotrase 6044 na rozcestí na Vábném- po modré k rozcestí Nad pramenem- po cyklotrase 6222 k rozcestí Pod Bílou Skálou- po červené do Javorníku- oběd v Taverně- po červené kolem Čertových kazatelen přes Rychleby, Červený Důl a Nové Vilémovice na Hraničky- sjezd do Vojtovic.
 |
| Fotoalbum Picasa |
